V hlubokém srdci Zářivého lesa, kde stromy šeptají starobylé písně a potůčky si zpívají vesele jako skřítci, se ukrývalo království jménem Safiránie. Bylo to místo, kde kouzla nebyla ničím neobvyklým a kde slunce svítilo trochu jasněji než jinde na světě. V Safiránii vládla moudrá a laskavá královna Miralda. Měla laskavé oči a hlas, který uklidnil i nejdivočejší vítr.

Na nejzápadnějším okraji království, za horami a hlubokými jezery, lela jeskyně, o níž místní mluvili jen šeptem. Nazývali ji Dračí útočiště. V ní měl domov drak jménem Eldrion – ale nebyl to obyčejný drak, jakého si představíte. Eldrion měl křídla jako hedvábí, šupiny svítily jako perleť a z očí mu hleděla dobrotivá moudrost. Jenže kdysi, dávno předtím, než se narodila královna Miralda, byl Eldrion obětí kletby.

Starý čaroděj, jenž záviděl dračí moudrost a dobrotu, seslal na Eldriona strašlivé zaklínadlo: „Až tvé srdce osamí v temném stínu, navždy v to zvíře budeš proměněn, jež lidé budou se bát.“ A tak se stalo – Eldrionovo srdce ztěžklo smutkem a drak se proměnil ve stvůru, které se lidé báli. Ale i přes svůj děsivý vzhled neztratil Eldrion svou laskavou duši. Skrýval se před světem, aby nebudil strach, a hlídal v jeskyni poklad ukrytý hluboko pod zemí – čistý diamant srdce hor, jediný kámen, který mohl kletbu zrušit.

Avšak diamant byl zapečetěn mocným kouzlem a nebylo možné jej získat bez odvahy, pravdy a malého zázraku.

O mnoho let později se narodila dívka jménem Liana. Měla vlasy zlaté jako obilí v letním vánku a oči jako kaluž pod jarní oblohou. Bydlela ve vesnici pod horami se svým otcem, starým kovářem. Liana milovala pohádky a snila o dobrodružstvích. Jedné noci, když seděla u krbu a naslouchala tátovým vyprávěním o Dračím útočišti, zaslechla mezi větrem slabý hlas: „Pomoz mi… pomoz mi…“

Zvuk vycházel směrem od hor.

„Tati,“ oslovila kováře, „slyšels to taky? Ten hlas?“

Ale otec zavrtěl hlavou. „To byl jen vítr, děvče.“

Ale Liana cítila, že to nebyl jen vítr. Následující ráno si sbalila do uzlíčku trochu jídla, otcovo staré kladívko a prastarou mapu, kterou našla ukrytou mezi knihami. Rozhodla se, že najde Dračím útočiště a odhalí pravdu.

Cesta byla spletitá a plná nástrah. Les se zdál živější než obvykle. Mluvicí stromy jí ukazovaly směr, zpívající ptáci ji varovali před nebezpečím a podivní tvorové s očima svítícíma jako lampy ji sledovali z dálky.

Jednou večer se Liana setkala s vílou Rosinkou, která měla křídla jako kapky rosy ulepené na pavoučí síti. „Víš, kam kráčíš, lidské dítě?“ zeptala se víla.

„Hledám Dračí útočiště,“ odvětila Liana.

Rosinka se smutně pousmála. „Ten drak není takový, jaký se zdá. Jeho srdce volá ve snu, ale kletba je mocná.“

„Pomůžu mu,“ řekla Liana pevně. „Musím!“

Víla jí na rozloučenou podala lahvičku s kapkou slz ze studny pravého přátelství. „Možná budeš potřebovat kapku upřímnosti.“

Po třech dnech a nocích dorazila Liana k úpatí hory, kde se nacházela jeskyně. Vešla dovnitř a ozval se výdech – jako když se celá hora nadechne. A pak jej uviděla.

Drak seděl na hromadě kamení, oči měl rudé jako láva a šupiny zlověstně jiskřily. Přesto v jeho pohledu zahlédla smutek, jaký znala sama až příliš dobře – smutek z osamění.

„Nepřišla jsem bojovat,“ řekla Liana tiše.

Drak zavřel oči. „A přesto ses neobrátila na útěk… proč?“

„Protože cítím, že jsi jiný, než co o tobě vypráví.“

Drakovi se zachvěla křídla.

„Kdysi jsem byl… jiný… ale způsobil jsem jen strach a zmatky. Už si nezasloužím být tím, kým jsem býval.“

Liana sáhla do kapsy a vytáhla lahvičku s kapkou pravého přátelství. „Někdy stačí, když tě někdo vidí takového, jaký skutečně jsi.“

Kapka se zaleskla a spadla na zem. Země se zachvěla a z hlubin jeskyně vystoupil veliký kámen. V jeho středu zářil diamant – jasný, čistý a vroucí zvláštní energií. Ale byl obklopen runami temné magie.

„Musíš ho vytáhnout sama,“ řekl Eldrion. „Jen čisté srdce může zlomit kletbu.“

Liana přistoupila, srdce jí tlouklo až v krku, a natáhla ruku k diamantu. Runy zasyčely, ale náhle se rozzářily zlatým světlem a rozplynuly se jako pára.

Když dívka uchopila diamant, jeskyní jako by projel vichr. Kolem Eldriona se zvedla záře a jeho šupiny se změnily – z černých se staly znovu perleťově bílé, oči projasnily a hřbetní hřeben se proměnil v průsvitná křídla.

„Kletba je zlomena,“ zašeptal. „Děkuji ti.“

Eldrion se proměnil v mírumilovného draka, jakým kdysi býval. Unesl Lianu na svých křídlech přes celé království, až do paláce královny Miraldy. Ta byla zprvu překvapená, ale když Liana vyprávěla o svém putování, tvář královny se rozzářila.

„Naši předkové se mýlili,“ pravila. „To, co považovali za hrozbu, bylo jen pokřivené zrcadlo pravdy.“

A tak Eldrion našel nový domov jako Strážce brány mezi lidmi a kouzelným světem. Liana byla prohlášena za ochránkyni lesní moudrosti a stala se rádkyní královny – a nejen to, stala se přítelkyní všech kouzelných bytostí. Diamant byl uložen do středu Zářící věže, kde svou mocí ochraňoval celé království.

Od těch dob už se děti v Safiránii nebály draků. Naopak — každý z nich snil o tom, že jednoho dne potká Eldriona v dálce a že jim jeho oči pohladí duši stejně jako kdysi Lianě. A kdo ví — možná se i dnes někdy dá slyšet hlas mezi větvemi: „Děkuji ti… příteli.“