Za hlubokými lesy a vysokými horami se nacházelo království jménem Stříbroměst, které bylo proslulé svými stříbrnými doly a krásou krajiny. Řeky v tom kraji zurčely jako zvonky a hory se leskly jako zrcadla, kam jen oko pohlédlo, všude se třpytilo stříbro. Vládla tam moudrá a laskavá královna Alvína, jež žila ve stříbrném zámku společně se svou dcerušku Lianou.

Liana měla vlasy černé jako havran a oči modré jako nejhlubší jezero. Byla veselá a statečná, každý den běhávala po ovocných sadech, pomáhala zahradníkům a učila se o tajích starého světa od královského kouzelníka Elaria. Ten jí jednoho dne vyprávěl o staré legendě.

„Někde za Hřmotným pohořím,“ začal kouzelník s hlasem měkkým jako samet, „se ukrývá Diamant noci, kámen tak vzácný, že v sobě ukrývá světlo hvězd. Kdo jej najde, dokáže uzdravit každou nemoc, zahnat smutek a přinést štěstí celému království.“

Lianu legenda hned uchvátila. Líbila se jí představa, že království by mohlo navždy zůstat šťastné a světlo hvězd by se mohlo rozlévat i v temných časech. Navíc, královna Alvína začínala poslední dobou často stonat. Lékaři i kouzelníci byli bezradní, a tak se Liana rozhodla: vydá se najít Diamant noci.

Kouzelník Elario jí přidal do cesty kouzelný plášť utkán ze stříbrných vláken a opásal ji mečem, jehož čepel nikdy nezrezne a dokáže přeříznout i ten nejtvrdší kámen. Navíc jí dal truhličku se třemi kouzly – na jedno použití každé. První kouzlo bylo Poznání, druhé Ochrana a třetí Světlo. „Opatrně s nimi, má drahá, neboť kouzla jsou jako semínka – jednou zasetá, nelze je vzít zpět.“

Liana se vydala na cestu za Hřmotné pohoří, kde podle legendy měl Diamant být ukryt v Trnovém údolí – místě zarostlém neproniknutelnými trny. Putovala dlouhé dny, slunce střídal déšť, vítr jí cuchal vlasy a skály škrábaly do tváří, ale její vůle byla silná.

Jednoho večera, kdy se hvězdy zrcadlily v tůni, v níž se chtěla napít, uviděla pod hladinou záblesk. Sáhla do vody a vytáhla stříbrnou minci. V tu chvíli se nad ní snesl tichý šepot: „Cesta není přímá, kdo hledí jen dolů, může přehlédnout cestu vzhůru.“ Liana se zamyslela. Mince nebyla náhodná, byl to možná skrytý vzkaz.

Dalšího dne dorazila ke starému lesu, jehož stromy vypadaly jako zkamenělé přízraky. Každý list měl černý okraj a větve se hýbaly, i když nefoukal vítr. Tam ji zastavila liška. Mluvila lidským hlasem.

„Hledáš diamant, viď?“ zasyčela. „Ale údolí chrání Prastarý trn – ten, kdo vkročí, zapomene, proč přišel.“ Liana vytáhla první kouzlo a použila Poznání. Před očima se jí zjevil obraz: trnová houština, uprostřed kamenný podstavec a na něm zářící diamant jako kousek noční oblohy. Okolo podstavce stáli kamenní lidé – ti, co zapomněli a zůstali tam navždy.

Dívka poděkovala lišce a pokračovala. Její další zastávka byl most přes Řeku tichých stínů – most však hlídal troll se srdcem posázeným železem. „Dej mi něco ze svého srdce, nebo tě nespustím dál!“ zavrčel. Liana chvíli mlčela a pak mu nabídla svou píseň – nejmilejší ukolébavku, kterou jí zpívala matka. Jak zazněla slova a melodie, trollovo železné srdce změklo a stalo se z něj teplé lesní dřevo. Troll ji s radostí propustil.

Nakonec dorazila k Trnovému údolí. Tam stromy byly ovinuté obřími trny, tlustými jako paže a ostrými jako břitva. Dýchala z nich temnota a děs. Liana použila druhé kouzlo – Ochranu. Byla obklopena kouzelným stříbrným štítem, který ji chránil před trny, a mohla tak vstoupit.

Každý krok v údolí byl těžší než ten předešlý. Mysl se jí kalila, Liana začínala zapomínat, proč se sem vůbec vydala. Viděla výjevy ze snů, slyšela hlasy, které ji lákaly k odpočinku. Těsně před tím, než podlehla, vyslovila poslední kouzlo – Světlo. Z truhličky se vzedmula záře, která rozehnala kouzelnou mlhu. Před ní se objevil podstavec a na něm Diamant noci.

Liana váhala – co když je to past? Ale diamant zářil čistotou, jakou mohla mít pouze pravda. Natáhla ruku a uchopila ho. V tu chvíli trny začaly mizet, kámen jí přetékající teplem sklouzl do dlaně.

Cesta zpět byla kratší – jako by svět sám poznal, že ona je nositelka světla. Po návratu do Stříbroměstu položila diamant do fontány uprostřed náměstí. Jakmile se ho dotkla voda, fontána zazářila a světlo zalilo celé království.

Královna Alvína se uzdravila, lidé se smáli a štěstí proudilo jako voda stříbrnou krajinou. Diamant noci byl od té doby pečlivě střežen, ne jako poklad, ale jako připomínka odvahy jedné dívky, která se nebála vydat do Trnového údolí, vstříc neznámu, aby ochránila to, co milovala.

A protože láska, odvaha a kouzlo stříbra spojily své síly, Stříbroměst zůstalo zářící na mapě kouzelného světa ještě po mnoho a mnoho let.