Za vysokými horami a hlubokými lesy stál kdysi nádherný zámek ze skla a ledu. Jeho věže zářily na slunci jako drahokamy a v noci odrážely měsíc tak oslňujícím leskem, že vypadaly jako spadlá hvězda na zemi. Tento zámek nebyl obyčejný – byl obýván laskavými elfy, tvory menšími než lidská dlaň, kteří se starali o krásu a kouzla celého království.
Každou noc se ve velké síni na nejvyšší věži rozžínala kouzelná lampa, která svým světlem naplňovala zámek teplem a chránila ho před věčnou zimou, která se snažila vkrást dovnitř. Tato lampa nebyla jen tak ledajaká – obsahovala plamínek, dar od samotné Královny světla. Plamínek byl živý a citlivý na dobro a zlo.
Jednoho dne přišla do království zlá zpráva. Ledová čarodějnice Frostina, která žila v pustinách za Modrými horami, se rozhodla zmocnit se kouzelné lampy a navždy uvrhnout celé údolí do věčné zimy. Poslala své služebníky – stříbrné vichřice – aby lampu ukradli.
Mezi malými elfy, kteří zámek obývali, byl i mladý elf jménem Lílek. Nebyl sice tak silný nebo moudrý jako starší elfové, ale měl odvážné srdce a neuvěřitelnou představivost. Když vichřice pronikly skrz skleněné brány a kouzelná lampa zmizela, celý zámek se ponořil do mdlé šedi a mráz začal zalézat do každé škvírky.
Elfí rada svolala naléhavé shromáždění. Starostlivě mluvili o tom, co dělat. Ale žádný plán nebyl dost odvážný ani dost rychlý. Nakonec Lílek vystoupil vpřed, uklonil se a řekl: „Já lampu přinesu zpět! Vydám se za Frostinou, najdu lampu a vrátím ji tam, kam patří!“
Starší elfové váhali, ale nakonec souhlasili a vybavili Lílka malým pláštíkem ušitým z pavučin se stříbrnou nití, aby byl chráněn před chladem, kouzelnou dýkou, která se dokázala proříznout i tím nejtvrdším ledem, a váčkem s práškem zapomenutí – v případě, že bude odhalen.
Lílek se vydal na cestu. Procházel zasněženými loukami, přeplaval zamrzlé říčky a šplhal po kluzkých kopcích. Dny byly krátké a noci dlouhé a strašidelné. Jednoho večera, když unaveně usedl k zamrzlému potůčku, uslyšel šepot. Viděl v ledu zamrzlou bublinu a v ní miniaturní postavičku volající o pomoc.
Bez váhání sebral svou kouzelnou dýku a jemně rozťal led. Bublina pukla a ven vyskočila maličká bytůstka, podobná elfovi, ale se stříbrnými křídly. Jmenovala se Lunička a byla to strážkyně zimních snů, uvězněná Frostininou magií.
„Ó, díky ti, dobrý elfe!“ vykřikla Lunička. „Tvá odvaha mě zachránila. Bez tebe bych tu uvězněná zůstala navěky!“
Lílek vysvětlil svůj úkol, a Lunička, vděčná za záchranu, se rozhodla mu pomoci. Naučila ho, jak číst vítr a naslouchat šepotu sněhových vloček, které nesly zprávy po krajině.
S Luničkou po boku se cesta stávala snažší. Jedné noci sněhové vločky zatančily zvláštní tanec – znamení, že Frostinina ledová věž není daleko. Podél vysokých zmrzlých stromů se táhla cesta ze zamrzlého světla – jeden z čarodějných triků, kterým Frostina střežila svou pevnost.
Společně přešli po ledové cestičce, ale na jejím konci hlídali dva obří sněžní vlci. Měli srst jako čerstvě napadaný sníh a oči žhnoucí jako modrý plamen. Lílek si vzpomněl na prášek zapomnění. Sáhl do váčku a s Luničkou rychle vytvořili ve vzduchu jemný oblak. Jakmile vlci prášek nasáli, okamžitě zapomněli, co hlídají, a vesele odběhli do lesa chytat sněhové vločky.
Uvnitř věže bylo chladno jako v srdci zimy samotné. Všude kolem visely krystaly ledu, které odrážely Lílkovu a Luniččinu podobu v nekonečných zrcadleních. Uprostřed síně na podstavci z čirého ledu spočívala lampa – její plamínek už jen tiše pulsoval, slabý a prchavý.
Ale těsně před lampou stála Frostina. Byla vysoká, oblečená v plášti utkaném z mlžného ledu, a z jejího pohledu sálal chlad, který by dokázal zamrazit i nejveselejší píseň.
„Kdopak se to opovážuje narušit moje zimní sídlo?“ zasyčela, když zpozorovala Lílka.
Lílek udělal krok vpřed. Cítil, jak mu mrzne dech u úst, ale nezaváhal. „Přišel jsem si pro lampu,“ řekl odhodlaně.
Frostina se zasmála, zvuk jejího smíchu byl ostrý jako lámání ledu. Napřáhla ruku a z konečků jejích prstů vyšlehly mrazivé paprsky. Lílek by byl ztracen, kdyby mu Lunička neposlala včas signál. Malý elf se vrhl stranou a vrhl po Frostině špetku prášku zapomnění.
Frostina se na okamžik zarazila. Promnula si čelo a její výraz se změnil z chladného na zmatený. „Kdo jsem?“ zamumlala.
V tu chvíli Lílek popadl kouzelnou lampu a Lunička zašeptala: „Utíkej!“
Společně pádili zpět skrz ledovou věž, minulí spící vlky, kteří si teď hráli s rampouchy, a po zamrzlé stezce dolů do údolí. Frostina se za nimi chvíli zmateně dívala, než ji kouzlo prášku úplně uspalo.
Když Lílek s Luničkou dorazili zpátky do zámku, elfové už byli v hlubokém smutku. Bez lampy umíraly květiny a kouzla slábla. Ale jakmile Lílek postavil lampu zpět na její místo a plamínek znovu rozhořel silným, teplým světlem, všechno ožilo! Led ve zdech se zaleskl novým nádherným leskem, květiny rozkvetly barevnější než kdy dřív a sníh kolem se rozzářil podivuhodnou hebkou září.
Starší elfové slavili Lílka jako hrdinu. Každou noc potom byl zámek zalit světlem kouzelné lampy a žádná síla zimy už jej nedokázala přemoci.
A Lílek? Stal se nejmladším členem Elfí Rady a s Luničkou po boku podnikal další odvahyplné výpravy, zatímco jejich přátelství rostlo stejně jako krása kouzelného zámku mezi horami a lesy.