Za sedmero lesy a třemi řekami, kde se nebe sklání k zemi a hvězdy se v noci dotýkají korun stromů, stála vysoká věž. Ta věž nebyla jen tak obyčejná. Byla postavena z hladkého kamene, zdobená vyřezávanými liánami, a na samém vrcholku měla zlatý balkon, na kterém rostla zvláštní zahrada. Tato zahrada však nebyla obyčejná, neboť v ní kvetly květiny, které zářily jako lampičky a listí na stromech mělo barvy podzimu i uprostřed jara.

V této věži žila malá dívka jménem Lili. Měla zlaté vlásky spletené do copánků, oči jako dvě kapičky ranní rosy a srdce plné zvědavosti. Lili však nikdy nevycházela z věže. Její babička, která se jmenovala Stará Maruška, jí říkala, že až uzraje čas, objeví se cesta dolů a ona bude moci prozkoumat svět.

Lili trávila dny tím, že chodila po své zahradě na balkoně věže, pečovala o květiny a pozorovala oblohu. Nejvíc ji ale vzrušovalo listí, které se každé ráno objevilo na zahrádce – listy byly pokaždé jiné: některé zlaté, jiné stříbrné, některé zpívaly tichým hlasem nebo se vlnily do tvaru zvířat.

Jednoho dne našla Lili mezi listy zvláštní zelený list, který jí zašeptal do ucha: „Tvé dobrodružství začíná dnes.“

Lili se podívala kolem sebe, ale vše bylo jako vždy. Jenže krátce nato začal celý svět kolem ní vířit – květiny se zvedly z půdy a začaly tančit, listí se rozletělo jako roj barevných motýlů a zahradu naplnilo světlo, jaké nikdy předtím neviděla. Ze srdce tohoto světla vyskočil králík. Nebyl to obyčejný králík – byl bílý, ale jeho srst se třpytila jako sníh v měsíčním svitu a v očích měl malé hvězdičky.

„Lili,“ oslovil ji králík měkkým hlasem, „jmenuji se Mžik a jsem Strážce Listů. Tvůj čas přišel.“

„Můj čas?“ opakovala Lili nechápavě.

„Musíš zachránit naši Zahradu z Listového království. Sylvana, Duch Větru, začaroval zem a listí ztrácí svůj zpěv. Bez něj strom života uprostřed Zahradní říše zvadne. Potřebujeme tvé srdce a odvahu.“

Lili se podívala na věž, která jí byla domovem, a pak dolů na svět. Objevilo se v ní cosi neklidného. Možná to bylo to dobrodružství, o kterém celé roky snila.

„Půjdu s tebou, Mžiku,“ řekla.

Tak králík vyskočil vysoko do vzduchu, udělal ve vzduchu trojitý kotoul a dopadl přesně na malý kamenný výstupek na věži. Ten se náhle proměnil v spirálové schodiště vedoucí dolů. Lili neváhala a vydala se po schodech dolů, až vyšla do světa plného vůní a barev.

Cestou šla loukou, kde rostly květiny, které místo vůně zpívaly ukolébavky. Přišla k potůčku, kde voda nešuměla, ale vyprávěla příběhy o malých stvořeních, co žijí mezi kapkami rosy. Všude kolem bylo mnoho neznámého, ale nic z toho nevypadalo nebezpečně.

Najednou se však snesl vítr. Byl ledový a nesl s sebou šepot. Ze stromů se začalo zvedat listí a utvářelo vír kolem Lili a Mžika. Vítr se začal zhmotňovat do podoby postavy – byl to Sylvanus, Duch Větru.

„Co si myslíte, že tu hledáte?“ promluvil hlubokým, hromovým hlasem. „Zachránit Zahradu? To nejde. Krása a zpěv listí jsou pomíjivé jako mlha nad řekou.“

Lili vystoupila před Mžika a napřímila se.

„Listí je paměť lesa, každé ševelení je příběh. Nelze je umlčet,“ prohlásila rozhodně.

Sylvanus se zasmál a jeho smích rozvířil oblohu. „Ukaž mi tedy sílu svého srdce, dítě.“ A s tím prudce mávl rukou, ze které se zvedl chladný vítr plný stínů.

Lili vytáhla list, který jí dal Mžik – ten zvláštní zelený, co šeptal. Držela ho vysoko nad hlavou. List se rozzářil jasným světlem, které bylo teplé a uklidňující. Vítr se zastavil. Stíny se proměnily v malé ptáčky, jež začaly zpívat. Sylvanus ustoupil, jeho postava slábla, až z ní zbyl jen dunivý šepot, který se ztratil mezi stromy.

Králík se uklonil. „Udělala jsi to, Lili. Otevřela jsi listí zpět zpěvu.“

Rázem zahrada ožila. Stromy začaly kolem nich vyrůstat a tvořit chodbu ze zeleného listí. Vedla je až k srdci Zahradní říše – ke Stromu života. Byl to obrovský strom, jehož kmen byl tak široký, že by ho ani padesát lidí neobejmulo. Jeho listí opět zpívalo, tentokrát písní poděkování.

Ze stromu sestoupila bytost, která byla napůl květinou a napůl dívkou. „Jsem Florea, Strážkyně Zahrady. Dala jsi zpěv lesu, odvahu nás všech jsi nesla ve svém srdci. Za to ti patří místo mezi námi.“

Lili se usmála, ale její pohled zaletěl zpět k věži. Zaváhala, ale pak se ozval Mžik: „Můžeš se vždy vrátit. Ale svět tě potřebuje. V každém koutě přírody je kouzlo, které čeká na probuzení.“

A tak se Lili stala první lidskou Strážkyní Listí. Putovala po krajinách, kde listy byly smutné, květy oněmělé a voda zapomněla zpívat. A kam přišla, tam se svět probudil do písně.

Večery pak trávila u Stromu života, sedávala vedle Mžika a naslouchala listí, které jí vyprávělo o dřívějších časech i těch, které teprve přijdou. A listy nikdy nezapomněly její jméno – šeptaly je každému, kdo se zaposlouchal dost pozorně.