Za sedmero horami a devatero lesy se rozkládala země plná zázraků a tajemství. V jejím srdci rostla hluboká kouzelná lesní říše jménem Zelenoroš. Stromy zde byly tak vysoké, že se jejich větve ztrácely v oblacích, a mezi mechem a kapradím se ukrývaly tajuplné bytosti, které člověk spatřil jen zřídka. Jednou z těchto bytostí byl malý elf jménem Lior.
Lior byl jiný než ostatní elfové. Měl rád dobrodružství a často bloudil ve stínech lesa, kde objevoval nová zákoutí, naslouchal zpěvu ptáků a povídal si se zvířaty. Nejvíce ho však zajímala voda—čistá, zpívající voda, která šuměla v potůčcích a zurčela v malých vodopádech. Jeho babička mu vyprávěla příběh o pradávném prameni, který skrýval báječné kouzlo. Říkala mu: „Ten pramen má moc uzdravit srdce, očistit duši a dát sílu tomu, kdo jej nalezne. Ale cesta k němu vede skrze zkoušky, které jen odvážné srdce přestojí.“
Jednoho dne se v království lidí rozšířila smutná zpráva – princezna Miriel, nejmladší dcera krále Edvarda, záhadně onemocněla. Lékaři nevěděli, jak jí pomoci, a všechny lektvary i bylinky selhávaly. Princezna upadala do hlubokého spánku, ze kterého ji nemohl nikdo probudit. Po celém království se šířila šeptanda, že ji zasáhla kletba.
Když se Lior doslechl o Mirielině nemoci, srdce mu poskočilo. „To bude ten pramen!“ pomyslel si. „Musím ho najít. Možná jeho voda princeznu uzdraví.“ A tak se vydal na cestu, která ho zavedla až za hranice známého lesa. Měl s sebou jen plášť z lístků, brašničku s lesními plody, svůj elfský nožík, a hlavně statečné srdce.
První zkouška přišla brzy. Les náhle zhoustl a protrhal se temnou mlhou. Lior stoupal do kopců, kde dříve nikdy nebyl, a tam potkal malou postavu—mlhu s tváří stařenky. „Kdo chce jít dál,“ zasténala, „musí se vzdát svého světla, neboť jen v tmě pramen pravdy zazáří.“
Nevěděl přesně, co to znamená, ale když kývl, mlha se kolem něj zavinula jako závoj a Lior najednou oslepl. Neviděl vůbec nic. Přesto šel dál, jen podle citu a zvuků kolem sebe. Slyšel kapky vody, třepot ptáků, šustění listí. Místo očí poslouchal srdcem, až po dlouhých hodinách vyšel z mlhy a zrak se mu vrátil. Nyní viděl svět jinak—živější, plný neviditelných provazů, které spojovaly stromy, vodu, hvězdy i zvířata. Bylo to jako nahlédnout do pravé podoby lesa.
Druhá zkouška čekala na mýtině, kde stál strážce vody—velký duch jménem Argolan. Vypadal jako člověk složený z vody, jeho tělo se vlnilo a třpytilo ve slunečním světle. „Kdo přichází k pramenu, musí obětovat, co miluje nejvíc,“ pravil mocným hlasem.
Lior neváhal. Sáhl po svém nožíku—ten byl dědictvím po otci a vždy mu přinášel bezpečí. „Tady,“ řekl rozhodně a položil nožík na kámen. „Pomoz mi zachránit princeznu.“
Argolan se usmál a gesto obdivoval. „Tvá odvaha a láska je klíčem dál. Jdi k vodopádu tří slz, tam najdeš pramen.“
Lior putoval ještě dlouho, až se dostal k údolí, kde tři potoky stékaly v jednom vodopádu do jezírka tak průzračného, že bylo vidět na dno. Pramen bublal z kamene, který připomínal srdce. Když se k němu elf přiblížil, voda najednou zazářila modrým světlem a něžné hlasy mu zpívaly:
„Ten, kdo čistí duši své,
pramen přenese do naděje.“
Lior nabral vodu do malé skleněné baňky, kterou nosil u pasu. Přitom uslyšel v dáli hlasité hromobití. Obloha potemněla a ze stínu lesa vyšla čarodějnice Mezirha—ta, která podle pověstí šířila nemoc a neštěstí.
„Neodneseš tu vodu,“ zasyčela. „Princezna bude spát navěky. Království se skloní přede mnou.“ Roztáhla paže a kolem ní vířil vítr, stromy se ohýbaly a ptáci utekli do korun.
Lior však nasál všechnu odvahu světa. Zavřel oči, sevřel baňku s vodou pevně v rukou a pronesl zaříkávadlo, které mu kdysi babička šeptala u ohně:
„Srdce silné, jak list jarní,
voda čistá, kdo ji chrání,
v světlo mění tmu a zlo,
ať má láska zvítězí znovu.“
Voda v baňce zableskla jasnějším světlem než samotné slunce. Paprsek světla zasáhl Mezirhu a ta vyskočila do vzduchu, zaklela a zmizela v mračnu černých ptáků. Vše kolem se uklidnilo.
Elf se vrátil do království lidí v doprovodu dvou víl, které mu pomáhaly nést pramen. Přivedli vodu až do komnat princezny, kde ležela v bílém lůžku pod svícnem z drahokamů. Lior jí potřel čelo kapkou vody, zazpíval starou elfskou píseň a čekal.
Princezna Miriel pomalu otevřela oči – byly tak modré, jako samo nebe. Usmála se a tiše zašeptala: „Kde jsem to byla? Zdál se mi sen o lese a zpívající vodě.“
Král Edvard objal svou dceru a všichni plakali štěstím. Elf Lior byl pozván k oslavě, kde se tancovalo na květinových kobercích, jedlo z lesních plodů a pili medové nápoje. Víly tančily, skřítci hráli na dřívka a voda z pramene byla uchována ve stříbrné nádobě pro všechny, kdo by ji někdy potřebovali.
A tak se země opět naplnila radostí a Lior věděl, že nejcennějšími věcmi nejsou poklady ani meče, ale odvaha, víra a čisté srdce. Vůně lesa a šumění vody ho dál provázely, když se vrátil do Zelenoroše, aby opět naslouchal zpěvu přírody a snil další sen o světle, které přemáhá tmu.