V hlubokém lese zvaném Zelený stín, kde se stromy skláněly k zemi, jako by si chtěly mezi sebou šeptat tajemství, žil malý elf jménem Lirien. Byl to veselý a zvídavý elfík s vlasy jako ranní rosa a očima, které se třpytily jako hvězdy. Lirien měl jedno velké přání – chtěl poznat svět za hranicemi lesa. Jenže elfí pravidla byla přísná: „Kdo opustí Zelený stín, ztratí kouzlo domova.“
Jednoho rána, když rosa ještě nestihla oschnout na listech a ptáci zpívali své první písně, Lirien objevil v trávě podivný list papíru. Nebyl to obyčejný list, byl z jemného stříbrného pergamenu a na něm stálo zlatým písmem: „Kdo najde Lesklý diamant ve věži za Třemi kopci, tomu se splní jedno přání.“ Lirienovi se rozbušilo srdce. „Třeba bych si pak mohl přát, aby elfové směli cestovat svět!“
Rozhodl se, že se na výpravu vydá. Věděl, že to nebude lehké, ale jeho touha byla silnější než strach. Sbalil si malý vak – pár ostružinových koláčků, měděnou píšťalku a krajíc kouzelného chleba, který mu upekla babička. Ten chléb nikdy nezplesnivěl a dokázal zasytit na celý den.
První den putování byl klidný. Lirien se držel stezky lemované fialovými květy a zpíval si elfí písničky. Ale jak se blížil k Třem kopcům, začal se les měnit. Stromy byly hustší, vzduch těžší a ticho rušilo jen občasné zakrákání černých vran.
Na úpatí prvního kopce potkal starého mlynáře. Ten měl na zádech pytel mouky a usedavě vzdychal. „Ach, kdo mi pomůže semlít pšenici, když se moje kolo rozpadlo?“ Lirien neváhal. Vytáhl kouzelný chléb a nabídl mlynáři kousek. Sotva se muž zakousl, rozjasnila se mu tvář. „Tvoje laskavost mě pohladila po srdci, elfíku. Na oplátku ti povím tajemství – věž, kterou hledáš, není vidět očima, ale srdcem.“
Lirien poděkoval a pokračoval dál. Překonal druhý kopec, kde se setkal s hejnem mluvících vran. „Kam jdeš, maličký?“ krákaly. „Do věže pro Lesklý diamant,“ odpověděl Lirien upřímně. Vrány se zachichotaly: „Jen ten, kdo projde zkouškou stínu, může vejít. Ale máš šanci – jsi čistého srdce.“
Třetí kopec byl nejvyšší. Na jeho vrcholu stála prastará věž, pokrytá břečťanem a mechem. Ale byla zvláštní – chvíli tam byla, chvíli ne. Míhala se jako mlha. Lirien zavřel oči a vzpomněl si na slova mlynáře: „Vidět srdcem.“ Zavřel tedy oči a soustředil se. Když je znovu otevřel, věž stála pevně a skutečně.
Všude kolem věže bylo ticho. Dveře byly zavřené, ale Lirien zkusil píšťalku. Tóny se rozlétly po okolí a dveře se s tichým kliknutím otevřely. Vstoupil dovnitř. Uvnitř bylo šero, jen v dálce na schodech svítilo světlo. Vystoupal po schodech, které se zdály být nekonečné. Na vrcholu našel komnatu a uprostřed ní – pod skleněným poklopem – ležel Lesklý diamant. Zářil tak jasně, že místnost byla zalita duhovým světlem.
Ale jakmile vkročil do místnosti, objevil se stín. Postava v černém plášti, s očima jako uhlíky. „Jsem Strážce diamantu,“ promluvil hlasem, který zněl jako vítr mezi větvemi. „Projdi zkouškou, jinak diamant zůstane navždy zde.“
„Jaká je zkouška?“ zeptal se Lirien statečně.
Strážce pokynul rukou a komnata se proměnila. Najednou stál Lirien ve svém domovském lese, ale všechno bylo zpustošené. Stromy padlé, potok vyschlý, elfové smutní a bez kouzel. „Toto je budoucnost, pokud vezmeš diamant jen pro sebe,“ řekl hlas.
Lirien pocítil tíhu rozhodnutí. Chtěl si přát svobodu pro elfí putování, ale ne za cenu zkázy domova. Skončil zkoušku tím, že poklekl před diamant a řekl: „Nechci přání pro sebe. Chci, aby les zůstal krásný a elfové šťastní. Pokud to znamená, že se mého přání vzdám, tak ať.“
V tu chvíli se všechno rozjasnilo. Stín zmizel, komnata se rozzářila a diamant se vznášel nad podstavcem. Ozval se hlas: „Prokázal jsi velké srdce, Liriene. Skutečná magie je v lásce a oběti. Dostaneš své přání – ale ne tak, jak sis myslel.“
Lirien otevřel oči a zjistil, že stojí zase v lese Zelený stín. V ruce držel malý diamant, který jemně pulzoval. Když jím projel paprsek světla, rozletěly se po lese jiskřičky a elfové, kteří se sbíhali ze všech stran, se začali divit. Stromy tančily, ptáci zpívali a babička elfka se smála: „Ten chléb ti přinesl štěstí, chlapče!“
Od toho dne se pravidla změnila. Elfové mohli cestovat, pokud se vždy vrátili domů a pečovali o les, jak nejlépe uměli. A Lirien? Ten se stal Průvodcem světlem – elfem, který učil ostatní, že největší kouzlo není v kamenech ani přáních, ale v čistotě srdce a odvaze něco obětovat.
A tak se stal malý elf hrdinou, aniž by musel bojovat – stačilo být laskavý, statečný a věřit, že i kousek kouzelného chleba může změnit svět.