V hlubokém srdci Zeleného lesa, kde se stromy skláněly k sobě, jako by si šeptaly tajemství, a kde potůčky zpívaly svou píseň, žil malý elf jménem Lirim. Byl to elf s vlasy barvy podzimního listí a očima jasnýma jako ranní rosa. Patřil k lesnímu rodu, který pečoval o rovnováhu přírody, o květiny, stromy, zvířata i magii, která celý les prostupovala.

Lirim byl nejmladší z rodu, a jako všichni mladí elfové, byl zvědavý, odvážný a někdy trochu zbrklý. Nejraději ze všeho se vydával na průzkum zákoutí lesa, kam ostatní elfové příliš nechodili. Jednoho dne, když slunce zrovna hladilo mechem porostlé kameny a větve se třpytily v ranním světle, objevil Lirim zvláštní místo.

Byla to mýtina obehnaná vysokými trnitými keři. Trny byly černé jako uhel a leskly se, jako by byly ze skla. Uprostřed mýtiny stál kámen porostlý mechem, ale z něj vyrůstal jediný modrý květ. Byl to nádherný květ, jaký Lirim nikdy dřív neviděl. Jeho okvětní lístky se leskly jako drahokamy a voněl tak sladce, že se Lirimovi zatočila hlava.

Jenže když se pokusil projít skrz trnitý val, jeden z trnů ho škrábl do ruky. Okamžitě ucítil chlad, který mu vklouzl do žil, a než si stačil uvědomit, co se děje, celé okolí potemnělo. Trny se začaly pohybovat a mýtina se pomalu uzavírala jako past. Lirim uskočil zpět a srdce mu bušilo jako bubínek.

Utíkal zpět do vesnice elfů a vyprávěl vše starší elfce jménem Miralyn, která znala staré příběhy a kouzla. Když jí popsal květinu a trnité keře, zbledla.

„To je Zakletá mýtina,“ řekla tichým hlasem. „Kdysi dávno tam rostl Strom přání, ale když se ho pokusil jeden čaroděj zneužít, strom se proměnil v kámen a jeho magie se uzavřela do květu. Aby nikdo znovu nezneužil jeho sílu, vyrostl kolem něj živý plot z Trnů zapomnění. Kdo se jich dotkne, může být navždy uvězněn v jejich moci.“

Lirimovi se roztřásly ruce. „Ale já jsem se trnu dotkl.“

Miralyn mu položila dlaň na rameno. „Pak ti zbývá málo času. Trn tě pomalu ponoří do spánku, ze kterého se neprobudíš, pokud nezískáš kapku Rosy z Hvězdné lilie. Ta květina roste jen jednou za sto let na vrcholu Hvězdné skály.“

„Kde ji najdu?“ zeptal se Lirim bez váhání.

„Musíš jít na sever, projít přes Temný háj, přeplavat Jezero zrcadel a vyšplhat na Hvězdnou skálu. Ale buď opatrný, cesta je plná nástrah a času máš jen tři dny.“

Lirim se vydal na cestu ještě té noci. Les se zdál jiný – stromy byly tišší a stíny hustší. Když dorazil k Temnému háji, vzduch zhoustl a noc se zdála být nekonečná. Tam potkal podivného tvora – byl to stínový lišák s očima jako dva měsíce.

„Kam jdeš, malý elfe?“ zeptal se lišák.

„Pro Rosu z Hvězdné lilie, abych nezůstal uvězněn v moci Trnu zapomnění,“ odpověděl Lirim.

Lišák se usmál. „Správná odpověď. Kdo mluví pravdu v Temném háji, může projít.“ A s těmi slovy se lišák rozplynul do stínů a cesta se před Lirimem otevřela.

Druhého dne dorazil k Jezeru zrcadel. Voda byla čistá jako sklo, ale každé zrcadlení v ní ukazovalo jiný obraz – někdy Lirima jako starce, jindy jako dítě, jindy ho vůbec neukazovalo.

„Musíš najít svůj pravý obraz, jinak se v jezeře ztratíš,“ ozval se hlas z vody.

Lirim se soustředil, dýchal pomalu a hledal odraz, který se nehýbal jinak než on. Nakonec ho našel – obraz, který se smál stejně jako on, měl stejné škrábnutí na ruce a v očích stejný strach i odvahu. Bez zaváhání skočil do vody.

Přes jezero se dostal na druhý břeh, kde už se tyčila Hvězdná skála. Byla vysoká, pokrytá krystaly, které v noci svítily jako hvězdy. Lirim začal šplhat. Vítr byl silný a třetí den už cítil, jak mu tělo slábne. Trn zapomnění v jeho ruce začínal svítit tmavým světlem.

Na vrcholu konečně spatřil Hvězdnou lilii – něžnou květinu se stříbrnými okvětními lístky a uprostřed jednou kapkou rosy, která se třpytila jako hvězda padlá z nebe. Lirim opatrně natáhl ruku a kapku zachytil do kouzelné lahvičky, kterou mu dala Miralyn.

S poslední silou se vrátil zpět do vesnice. Byl už téměř celý ponořený do stínu trnu, když Miralyn kapku rosy kápnula na jeho čelo. Světlo se rozlilo po jeho těle, trn na ruce se rozplynul a Lirim otevřel oči.

Vesnice jásala a Miralyn se usmála. „Získal jsi nejen lék, ale i moudrost a odvahu. Jsi připraven chránit náš les.“

Od té doby byl Lirim známý jako Strážce Trnité mýtiny. Ale už se nikdy nedotkl trnu – věděl, jaká moc se v něm skrývá a jak křehká je rovnováha mezi krásou a nebezpečím v kouzelném světě.