Na úpatí zapomenutého Lesního království, kde se stromy skláněly k zemi jako pradávní strážci tajemství, stál kdysi honosný palác. Jeho věže byly vysoké, střechy zlatem pokryté a z oken voněly nekonečné zahrady plné květin nevídaných barev. Palác však už dávno nebyl plný smíchu a hudby. Dnes ho zahalovalo listí, jež padalo ze stromů i v létě, a místo zpěvu ptáků zněl jen šepot větru.

Kdysi dávno tam sídlila moudrá královna Elvíra, která vládla spravedlivě a s láskou ke všem tvorům lesa. V oné době zde spolu žili lidé, elfové i zvířata a každý měl ve světě své místo. Ale jednoho dne dorazila do království čarodějnice Borka. Tvář měla zvrásněnou jako kůra nejstaršího stromu a oči studené jako sníh. Přinesla s sebou tajemný kotlík a s ním i kletbu. Když dorazila do paláce, žádala královnu Elvíru o kouzelný list ze Stromu věčnosti, který rostl uprostřed zahrady. Prý jej potřebovala k uzdravení své sestry.

Královna nechtěla ublížit, a tak list věnovala. Ale čarodějnice zalhala — nešlo jí o uzdravení, ale o ukrytí moci. Když získala list, uvařila lektvar, který vyvolal věčný podzim v království. Stromy začaly shazovat listy, voda v řekách zpomalila a les ztichl. Palác se ponořil do mlhy a nocí ho chodily střežit stíny bez tváře.

Královna se snažila palác ochránit kouzlem, ale čarodějnice Borka byla silná. V boji Elvíra zmizela a nikdo už ji víc neviděl. Elfové se ukryli hluboko v lesích, lidé odešli do vzdálených krajů a zvířata ztratila řeč. Palác zarostl a listí, které kdysi podzimem přinášelo radost, se stalo symbolem zkázy.

O mnoho let později se narodil elfí chlapec jménem Liro. Měl vlasy jako měsíční paprsek a oči zelené jako listy dubu v červenci. Byl zvídavý a odvážný, ale vyrůstal mezi stromy, kde se elfové naučili žít tiše, aby je čarodějnice nenašla. Liro se však nemohl smířit s tím, že by les navždy zůstal v moci temné kouzelnice.

Jednoho večera, když padal z nebe zlatý déšť listí, Liro našel starou mapu. Byla ukryta ve vydlabaném pařezu a psalo se na ní:

*Když srdce čisté vstoupí v listí, palác pozná svůj čas nový. Klíč spí pod korunou nejstaršího javoru.*

Liroho srdce zrychlilo. Byl to vzkaz od královny Elvíry! Rozhodl se vydat na cestu, najít javor a odhalit klíč, který možná osvobodí království. Věděl, že to nebude snadné, ale v hloubi duše cítil, že ho volá samotný les.

Na svá bedra si vzal plášť z mechové látky, přivázal si u pasu dýku z jeleního paroží a vyrazil. Kráčel dny i noci skrze les, kde se stromy skláněly ve spánku a světlo jakoby se bálo vstoupit.

Po třech dnech dorazil k obrovskému javoru, jehož kmen byl tak široký, že by ho neobjalo ani deset elfů. V zemi pod jeho kořeny Liro kopal, až narazil na schránku z kamene. Uvnitř našel malý klíč ze stříbrného listu. Když jej vzal do ruky, listí okolo začalo najednou šumět a vzduch se naplnil vůní jara. Země se zachvěla, jako by les věděl, že se něco mění.

Na zpáteční cestě byl Liro pronásledován stvůrami z temných bažin, které sloužily čarodějnici. Schovával se pod starým mostem, překonával proudy řek a hledal stezky skryté před očima zla. Nakonec, zcela vyčerpaný, stanul před zarostlou bránou paláce.

Když zasunul klíč do mechem porostlého zámku, brána se pomalu otevřela a z paláce začalo stoupat světlo. Z listí, které leželo v nánosech po staletí, začaly vyrůstat květiny. Věže se zaskvěly a voda znovu zurčela ve fontánách.

Najednou se před ním zjevila dívka z mlhy. Vlasy měla jako proud řeky, oči světélkovaly jako hvězdy a v rukou držela hůlku s poupětem. Byla to královna Elvíra.

„Liro, tvé srdce je čisté jako horský pramen. Uzdravil jsi království.“

„Ale jak jste mohla přežít?“ ptal se ohromeně Liro.

„Byla jsem ukryta kouzlem v posledním listu Stromu věčnosti. Jen pravý dědic elfů mohl prolomit pouta.“

V tom okamžiku se mraky rozestoupily a z nebe začalo padat světlo jako kapky medu. Čarodějnice Borka to pocítila ve své temné věži a vydala se v hněvu k paláci. Přišla s bouří a její hlas burácel jako hrom.

„Vrátíš mi moc, královno!“

„Ne, Borko,“ odpověděla Elvíra tiše, ale jistě. „Tvá lež postavila kletbu, ale pravda ji zlomila.“

Liro stanul vedle královny a pozvedl klíč, který zářil stále silněji. V tu chvíli se obloha roztrhla světlem, a když se bílé paprsky dotkly Borky, její kouzla se proměnila v prach. Čarodějnice zaječela a zmizela jako stín, který už nemá co skrývat.

Les se probudil. Stromy začaly znova kvést, zvířata získala zpět svůj hlas a elfové vyšli ze svých skrýší. Palác byl opraven, zahrady zase voněly jako kdysi. A Liro? Stal se ochráncem lesa a královniným nejmilejším rádcem. Lidé se vrátili a každý podzim si připomínali, že listí není jen konec léta, ale i začátek něčeho nového.

A tak Lesní království znovu žilo ve světle, zdraví a přátelství všech tvorů — díky odvaze jednoho chlapce, který věřil na dobro tam, kde jiní už zapomněli.