V hlubokém lese, kde se sluneční paprsky proplétaly mezi větvemi a potůčky tiše zurčely mezi mechem porostlými kameny, žila liška jménem Jiskra. Byla to zvláštní liška – její srst měla barvu podzimního listí a v očích se jí odrážela zvědavost a touha po dobrodružství. Jiskra byla rychlá, chytrá a odvážná, ale měla jedno velké přání – chtěla mít křídla a létat jako ptáci nad lesem.

Jednoho dne, když se toulala po okraji lesa, zaslechla slabé volání o pomoc. Vedlo ji k malému ptáčkovi, který se zamotal do pavučiny mezi větvemi. Byl to drobný modrý ptáček se zářivým peřím, které se třpytilo jako obloha za jasného dne.

„Prosím, pomoz mi!“ pípal ptáček zoufale.

Jiskra nezaváhala. Opatrně se svými jemnými zuby přetrhla pavučinu a ptáčka vysvobodila. Jakmile byl volný, roztřepotal křídly a vděčně na ni pohlédl.

„Děkuji ti, Jiskro,“ řekl tichým, ale melodickým hlasem. „Jsem kouzelný pták Azur a za tvou laskavost ti mohu splnit jedno přání.“

Jiskra neváhala ani chvíli. „Přeji si mít křídla a létat po obloze!“

Ptáček se na ni podíval a zamyšleně naklonil hlavičku. „To je velké přání, Jiskro. Ale protože jsi mi zachránila život, splním ho.“

Azur roztáhl svá křídla, zamával jimi a pronesl kouzelná slova. Náhle se kolem Jiskry objevilo jemné světlo a ona ucítila, jak se jí na zádech něco objevuje. Otočila hlavu a spatřila nádherná křídla – byla lehká jako vánek a zářila zlatavými odstíny.

Jiskra nadšeně zamávala křídly a vznesla se do vzduchu. Cítila se volná jako nikdy předtím! Letěla nad stromy, nad řekou, nad loukami, kde se pásly srnky. Vítr jí čechral srst a ona se smála radostí.

Ale jak dny plynuly, zjistila, že létání není jen radost. Ostatní lesní zvířata na ni začala pohlížet jinak. Někteří obdivovali její křídla, ale jiní se jí báli, protože byla jiná než ostatní lišky. Když se vrátila do své rodné nory, její liščí přátelé se jí vyhýbali.

„Už nejsi jako my,“ řekla jí jedna starší liška. „Lišky nelétají.“

Jiskru to zabolelo. Cítila se osamělá, i když mohla létat vysoko nad světem. A co hůř – zjistila, že se jí čím dál hůře běhá po zemi. Její nohy zeslábly a její lovecké schopnosti se zhoršily. Křídla jí dala svobodu, ale zároveň jí vzala něco jiného – spojení se svým vlastním druhem.

Jednoho dne, když letěla nad lesem, zahlédla, jak se pod ní na mýtině objevil velký temný stín. Byl to orel, obrovský a hrozivý. Spatřil Jiskru a okamžitě se k ní vrhl. Jiskra se pokusila uletět, ale orel byl rychlejší a silnější. Cítila, jak jí jeho drápy škrábou křídlo, a začala padat.

Zřítila se do hustého křoví a bolestivě sykla. Její krásná křídla byla potrhaná a ona se nemohla zvednout. Byla zoufalá. Co teď?

Vtom se ozvalo šustění a před ní se objevil Azur. „Jiskro!“ zvolal. „Jsi v pořádku?“

„Ne,“ zašeptala Jiskra, „moje křídla… jsou zničená.“

Azur se na ni smutně podíval. „Přála sis létat, ale možná sis neuvědomila, co všechno to obnáší.“

Jiskra přikývla. „Myslela jsem si, že létání mě učiní šťastnou… ale ztratila jsem to, co mě činilo liškou.“

Azur se pousmál. „Každý má své místo na světě. Lišky běhají rychle a jsou chytré. Ptáci létají a zpívají. Každý dar má svou cenu.“

Jiskra sklopila oči. „Můžeš mi vzít křídla zpátky?“

Azur přikývl a znovu pronesl kouzelná slova. Křídla se pomalu rozplynula ve zlatém světle a Jiskra ucítila, jak se jí vrací síla do nohou. Zkusila se rozběhnout – a ano! Byla zase rychlá a hbítá jako dřív.

S úlevou se rozesmála. „Děkuji ti, Azure,“ řekla. „Naučila jsem se, že mám být hrdá na to, kým jsem.“

Azur se usmál a zamával křídly. „Ať se ti daří, Jiskro.“

Jiskra se vrátila do lesa, kde ji její přátelé přivítali s radostí. Už se necítila osamělá ani jiná – věděla, že být liškou je to nejlepší, co si mohla přát. A když se občas podívala na oblohu a viděla ptáky, kteří se vznášeli ve větru, usmála se. Protože teď už věděla, že každý má svůj vlastní způsob, jak být svobodný.