V hlubokém lese, kde se stromy tyčily k nebi jako strážci dávných tajemství, žila liška jménem Jiskra. Jiskra nebyla obyčejná liška. Její srst měla zářivý odlesk, který připomínal plameny, a v očích jí jiskřily záblesky, jako by v sobě nesla kousek kouzla. Bydlela v malé noře pod starým dubem, jehož kořeny byly propletené jako spletitá síť. Les byl jejím domovem, ale Jiskra cítila, že jí chybí něco, co nedokázala pojmenovat.
Jednoho rána, když se slunce teprve probouzelo a les ještě voněl rosou, Jiskra ucítila zvláštní vůni. Byla sladká jako med, ale přitom osvěžující jako horský potok. Neodolala a vydala se za ní. Proplétala se mezi stromy, přeskakovala potůčky a vyhýbala se kapradinám, až dorazila na malé mýtině. Uprostřed ní se třpytil pramen vody, který z dálky vypadal jako tekuté stříbro. Voda se v něm třpytila tak jasně, že oslnila i ptáčky, kteří poletovali kolem.
„To je zvláštní,“ zamumlala Jiskra sama pro sebe. „Nikdy jsem o tomto prameni neslyšela.“
Přiblížila se, a když se naklonila, aby se napila, z vody vystoupila žena. Měla dlouhé vlasy připomínající vodopád a oči modré jako obloha. Na sobě měla šaty utkané z mlhy, které se třpytily v ranním světle.
„Kdo jsi?“ vydechla Jiskra překvapeně.
„Jsem Strážkyně pramene,“ odpověděla žena jemným hlasem. „Tento pramen není obyčejný. Je to pramen života a kouzel. Ten, kdo se z něj napije, může splnit své největší přání. Ale jen ten, kdo má čisté srdce.“
Liška se zarazila. „A co když si někdo přeje něco špatného?“
Strážkyně se smutně usmála. „Proto jsem zde, abych pramen chránila. Ale už dlouho hledám někoho, kdo by mi pomohl. Les je plný tvorů, kteří touží po moci, a já nemohu být všude.“
Jiskra chvíli přemýšlela. „Dokážu být rychlá a chytrá. Mohla bych ti pomoci.“
Strážkyně jí pohlédla do očí a usmála se. „Cítím, že tvé srdce je dobré. Ale než se staneš ochránkyní pramene, musíš projít zkouškou. V lese se ukrývá starý vlk. Říká se, že kdysi býval moudrým vládcem, ale jeho srdce ztvrdlo a zaplnila ho zlost. Najdi ho a pomoz mu najít ztracené dobro v jeho duši. Teprve pak se můžeš vrátit.“
Jiskra věděla, že to nebude snadné, ale souhlasila. Vydala se na cestu hluboko do lesa, kde stromy byly hustší a světlo sem pronikalo jen stěží. Po několika hodinách bloudění narazila na temnou jeskyni. Před ní seděl vlk. Byl obrovský, jeho srst byla šedá jako bouřkové mraky a oči měl chladné jako led.
„Co tu chceš, liško?“ zavrčel hlubokým hlasem.
Jiskra se snažila neukázat strach. „Slyšela jsem o tvé bolesti. Možná bych ti mohla pomoci.“
Vlk se zasmál, ale jeho smích byl plný hořkosti. „Pomoci? Nikdo mi nemůže pomoci. Svět je krutý a já jsem jen jeho odraz.“
Liška si sedla před něj a tiše se dívala. „Možná. Ale každý má v sobě kousek dobra. Co se ti stalo, že jsi na to zapomněl?“
Vlk chvíli mlčel, pak sklopil hlavu. „Kdysi jsem byl ochráncem tohoto lesa. Ale lidé pokáceli mé stromy, lovili mé přátele. Snažil jsem se je chránit, ale bylo to marné. Ztratil jsem víru v dobro.“
Jiskra chvíli přemýšlela a pak se zeptala: „A co kdybych ti ukázala něco, co ti víru vrátí? Pojď se mnou.“
Vlk váhal, ale nakonec se zvedl a následoval ji. Jiskra ho vedla k prameni. Když dorazili, Strážkyně pramene se objevila a usmála se.
„Vítej, starý příteli,“ řekla vlkovi. „Vidím, že jsi našel cestu zpět.“
Vlk pohlédl na pramen a jeho oči se zaleskly. „Zapomněl jsem, jak krásný je tento les. Zapomněl jsem, že krása stále existuje.“
Strážkyně se otočila k Jiskře. „Dokázala jsi to. Pomohla jsi vlkovi najít jeho ztracené srdce. Teď můžeš chránit pramen.“
Jiskra se však usmála. „Vlk je silnější a moudřejší než já. Měl by být ochráncem.“
Strážkyně se zasmála. „Tvé srdce je skutečně čisté, Jiskro. Oba se můžete stát strážci pramene. Společně ho ochráníte lépe než kdokoliv jiný.“
A tak Jiskra a vlk zůstali u pramene, stali se jeho ochránci a hlídali, aby zázračná voda přinášela jen dobro. Les znovu ožil a všichni tvorové věděli, že kouzlo pramene zůstane navždy chráněno.