V hlubokém lese, kde se kapradiny natahovaly až k nebi a mech byl měkký jako polštář, žila liška jménem Líska. Nebyla to obyčejná liška – její srst zářila zlatavě jako podzimní listí a oči jí svítily jako dvě jiskřičky. Líska byla zvědavá a měla ráda dobrodružství, ale nikdy se neodvážila dál než k potůčku, který protéká lesem. Tam končil její známý svět.

Jednoho večera, když se nebe začalo barvit do fialova a les se ponořil do šera, Líska objevila něco podivného. U paty starého dubu, který stromoví nazývalo Král Stromů, ležela malá svíčka. Nebyla to obyčejná svíčka – svítila i bez plamene, teple a jemně, jako když se usmívá slunce. Líska ji zvědavě očichala, ale necítila žádný kouř ani vosk. Když se jí jemně dotkla čumáčkem, svíčka se rozzářila silněji a jemný hlas zašeptal:

„Hledáš-li pravdu, hřej se světlem. Jdi za svitem, který nikdy nezhasne.“

Líska se rozhlédla, ale nikoho neviděla. Hlas zněl jako vítr ve větvích, ale byl jasný a klidný. „Světlo, které nikdy nezhasne?“ zamumlala si pro sebe. „To zní jako něco kouzelného.“

Položila si svíčku na záda, jako když ježek nese jablíčko, a vydala se na cestu. Nevěděla kam přesně, ale měla pocit, že svíčka ji povede.

Cesta ji vedla hluboko do lesa, tam, kde stromy byly tak staré, že si pamatovaly i první kapky deště. Líska šla tiše, tišeji než stín. Když dorazila na mýtinu zalitou stříbrným světlem měsíce, svíčka na jejích zádech se opět rozzářila a ukázala malou pěšinku, kterou předtím neviděla.

Pěšinka vedla do podzemního tunelu, skrytého pod kořeny stromů. Líska se odvážně pustila dolů. Tunel byl vlhký a tmavý, ale svíčka jí svítila na cestu. Po chvíli slyšela slabé pláč. Šla za zvukem, až dorazila do malé komůrky vytesané ve skále. Uprostřed seděla myška, celá roztřesená a uplakaná.

„Proč pláčeš, malá myško?“ zeptala se Líska.

„Ztratila jsem svou světlušku,“ vzlykala myška. „Vedla mě tmou, ale vítr ji odvál. Nemohu najít cestu domů.“

Líska položila svíčku na zem. Její světlo ozářilo celý prostor a ukázalo další chodbu, kterou si myška předtím nevšimla.

„Tudy vede cesta,“ řekla Líska jemně. „Jdi a najdeš svůj domov.“

Myška objala Lísku kolem tlapky a s vděčným úsměvem zmizela v chodbě.

Líska zvedla svíčku a pokračovala dál. Jak šla, potkávala další lesní zvířata, která potřebovala pomoc: ježka, který ztratil své bodliny, sovu, která zapomněla, jak se létá, a jelena, jehož paroží se zapletlo do trnitého keře. Vždy, když Líska použila svíčku, její světlo ukázalo řešení nebo cestu.

Nakonec přišla k jezírku, které vypadalo jako obloha plná hvězd. Voda byla klidná a hladina odrážela světlo svíčky jako zrcadlo. Na druhém břehu stála chaloupka z kůry a mechu. Dveře se pomalu otevřely a z nich vyšla stará sova s šedivým peřím a moudrýma očima.

„Čekala jsem tě, Líško,“ řekla s úsměvem. „Přinesla jsi Svíčku Pravdy.“

„Svíčku… čeho?“ nechápala Líska.

„Svíčku, která svítí jen těm, kdo mají čisté srdce a ochotu pomáhat druhým,“ vysvětlila sova. „Každý její paprsek je kousek pravdy, který odhalí to, co bylo skryté. Zvířata, kterým jsi pomohla, nebyla skutečně ztracená nebo zlomená – jen potřebovala připomenout, že nejsou samy.“

Sova ukázala na svíčku, která teď svítila ještě jasněji než předtím. „Nyní je připravena splnit jedno přání tomu, kdo ji nesl s odvahou a laskavostí.“

Líska se zamyslela. Mohla by si přát poklad, nebo aby se mohla proměnit v orla a létat, nebo aby se stala královnou lesa. Ale pak se rozhlédla kolem a řekla:

„Přeji si, aby každý v lese měl vždy světlo, když se cítí ztracený.“

Sova přikývla a svíčka se rozzářila tak silně, že Líska musela přivřít oči. Když je znovu otevřela, byla zpět u starého dubu na kraji známého lesa. Svíčka zmizela, ale ve vzduchu zůstalo její teplo.

Od toho dne se v lese říkalo, že když se někdo ztratí nebo cítí smutný, objeví se kolem něj jemné světlo, které ho vede zpět domů. A Líska? Ta dál běhala lesem, srdce jí hřálo a v očích jí jiskřilo. Už se nebála neznámého – věděla, že v každé tmě může zažehnout světlo.