V hlubokém, šumícím lesa zvaném Zelený háj, kde kapradiny rostly vyšší než kolena a zpěv ptáků zněl jako nejkrásnější píseň, skrýval se dávný pramen. Tento pramen nebyl obyčejný. Ti, kdo se z něj napili, pocítili v srdci radost, jejich trápení zmizelo jako pára nad hrncem a každý tvor, ať už člověk nebo zvíře, se náhle cítil lehčí, klidnější. Říkalo se, že pramen má kouzelnou moc darovat naději.

Avšak nebylo snadné jej najít. Pramen byl totiž skryt a chráněn dávnou lesní magií, a jen ti s čistým srdcem jej mohli spatřit. A právě tady začíná náš příběh.

Jednoho jasného rána, kdy listí vonělo rosou a slunce prosvítalo mezi větvemi jako zlaté stuhy, se z norového doupěte vynořila liška jménem Liska. Nebyla to obyčejná liška – měla zrzavý kožich s nádechem do zlatova a oči tak chytré, že byste v nich mohli číst jako v knize. Liska byla známá v celém lese svým dobrým srdcem. Když si malý ježek narazil nožičku, donesla mu mechový obklad. Když sova ztratila brýle, pomohla je najít. A když se některé mládě zvířete ztratilo, právě Liska jej vždy spolehlivě přivezla domů.

Jednoho dne ji ale probudil znepokojivý sen. Viděla v něm vysychající potoky, vadnoucí květiny a zvířata, která byla smutná a unavená. Ve snu k ní přišel běloskvoucí jednorožec a šeptal jí: „Najdi Pramen Naděje. Les tě potřebuje.“ A pak zmizel.

Liska se probudila rozechvělá, ale rozhodnutá. Rychle sbalila do mechem vycpané torby několik ostružin, pár lískových oříšků a kousek sušeného jablka a vydala se na cestu. Věděla, že najít Pramen Naděje nebude lehké, ale věřila, že když jí srdce napovídá správný směr, nemůže zabloudit.

Putovala hluboko do srdce Zeleného háje, kde ještě nikdy nebyla. Cestou potkala starého jezevce, který jí poradil: „Hledej tam, kde se světlo láme třikrát. Tam cesta k prameni začíná.“ Nechápala přesně, co tím myslí, ale poděkovala a šla dál.

Za tři dny dorazila k malé mýtině, kde tři mohutné stromy vytvářely ve svém stínu zvláštní lom světla. Sluneční paprsky se zde lámaly o kapky rosy na listech a kreslily na mech duhovou spirálu. Liska se rozhodla, že to je to místo, o kterém jezevec mluvil.

Když vstoupila do spirály světla, ucítila, jak se kolem ní začíná měnit vzduch. Bylo cítit kouzlem, jako když na jaře poprvé rozkvetou sedmikrásky. Les kolem ní ztichl a v dálce se ozvaly jemné tóny harfy.

Najednou před ní stanula tajemná postava – veliký bílý jednorožec s hřívou jako stříbrná mlha a očima tak moudrými, že se Liska zastavila v uctivém tichu.

„Lisko,“ pronesl jednorožec něžným hlasem. „Pramen Naděje vysychá. Země zapomněla na dobrotu a čistotu. Jen pravé srdce může obnovit jeho sílu. Vydej se na cestu do Hluboké Rokle, kde leží Kámen Pravdy. Polož na něj tento list.“ A v tu chvíli jí z hřívy vytrhl stříbrný list, jenž se jemně snesl před její tlapky.

„Když Kámen přijme list, pramen opět ožije. Ale pozor, cesta není lehká a budeš čelit zkouškám.“

Liska odhodlaně přikývla, vzala list a urychleně se dala na novou cestu. Cestu do Hluboké Rokle ale komplikovala mlha, divoké houštiny a podivní ptáci, kteří se ji snažili svést z cesty.

Jedné noci, kdy usínala pod liznami hvězd, uslyšela tiché vzlyky. Vydala se ke zvuku a objevila malého skřítka, který uvízl pod padlým větvím. Pomohla mu a on jí věnoval dřevěnou píšťalku.

„Pískni, až budeš v nouzi,“ řekl. „A nejen já, ale i další ti přispěchají na pomoc.“

Liska mu poděkovala a pokračovala dál. Když konečně dorazila na okraj Rokle, zjistila, že se neodvažuje slézt dolů. Byla strmá a na dně zela tma. Zavřela oči, sáhla po píšťalce a lehce zapískala.

V ten okamžik se k ní odněkud přihnali tři zvířecí kamarádi – ježek, jezevec a stará sova. Všichni jí pomohli spustit se bezpečně dolů pomocí lián a kůry.

Na dně Rokle stál veliký šedý kámen, který zářil ve světle luny. Liska si k němu tiše přistoupila, položila na něj stříbrný list a čekala.

Nic se nestalo. Minuly minuty, pak hodiny. Liska sklonila hlavu a začala pochybovat. Možná není čistého srdce. Možná si pramen nezaslouží…

A v ten okamžik se list náhle rozzářil jako hvězda, kámen se zachvěl a ozval se nízký, hluboký tón připomínající tlukot srdce. Ze středu kamene vytryskla slabá kapka vody a pak další a další, až se z ní stal potůček. Ten pokračoval z Rokle zpět do lesa a zářil zlatavým svitem.

Liska se radovala. Pramen byl obnoven!

Když se vydala po proudu zpět, zjistila, že les se proměnil – květiny rozkvétaly, stromy se zelenaly a všechna zvířata vesele vyskakovala z úkrytů. Z potůčku, který se vinul lesem jako hedvábná stuha, pili všichni a jejich oči ještě nikdy nežířily tolik důvěrou a radostí.

Na mýtině Liska znovu potkala jednorožce.

„Díky tobě, Lisko, se naděje vrátila. Les nezapomene. A ty už navždy uslyšíš šepot vody, když budeš potřebovat radu.“

Jednorožec polaskal Lisku čumákem, rozplynul se ve světle a voda z potůčku tiše zurčela dál. Liska se pak vrátila do svého doupěte. Už nebyla jen tou liškou, která pomáhala druhým – byla strážkyní lesní naděje.

A každé jaro, když poprvé rozkvetla pampeliška a v dálce se ozval slavík, Liska se usmála. Věděla, že les žije – a že i malé, odvážné srdce může změnit celý svět.