V hlubokém, mechem obrostlém lese, kde se sluneční paprsky prodíraly mezi větvemi starých borovic a borůvky rostly v hustých polích, žila malá myška jménem Lízinka. Lízinka bydlela v dutině starého dubu, kterou si pečlivě vyzdobila mechem a šiškami. Měla laskavé srdce, ráda si povídala s květinami a zpívala ptákům, ačkoli jí občas její slaboučký hlas sotva kdo slyšel.

V tomtéž lese žila i kozí slečna Rozárka. Byla to moudrá a statečná koza s dlouhými rohy a huňatou srstí, která voněla po levanduli. Měla ze všeho nejradši lezení po skalách a sbírání léčivých bylin. Kromě toho však byla také výbornou vypravěčkou. Večery u ohně trávila tím, že mladým zvířecím kamarádům vyprávěla o hvězdách, pokladech a o mocných lesních bytostech.

Lízinka a Rozárka byly nejlepší kamarádky. Každý den se setkávaly u potůčku, kde si myška umývala ouška a Rozárka si hrála s kapkami vody. Smály se, zpívaly a plnily si kapsičky oděvu ostružinami a lesními jahodami.

Jednoho sychravého dne se však obloha zatáhla černými mraky a nad lesem se přehnala vichřice. Stromy se klátily, větve práskaly a zvířata se ukrývala do svých nor, pelíšků a dutin ve strachu z neznámé hrozby. Když bouře ustala a les se opět ponořil do ticha, něco bylo jinak. Ticho bylo až podezřele hluboké. Ptáci neštěbetali, veverky se neskákaly po větvích a i potůček, u kterého se kamarádky scházely, zpomalil svůj běh.

Druhý den se Lízinka probudila a cítila, že něco nehraje. Vzduch byl těžký a v listí se jako by cosi plížilo. Vydala se za Rozárkou, ale když dorazila na louku pod velkým kamenem, kde Rozárka bydlela, nenašla nic než rozházené klacíky a otisk velké nohy v blátě.

Zoufalá myška běžela zpět do lesa, srdce jí tlouklo jako bubínek. Co se mohlo stát? Kdo by unesl tak hodnou kozu? Vzduch zavoněl jako síra a ozval se hluboký smích z temné jeskyně na okraji lesa, kam se obyčejně nikdo neodvážil. Kolem ní se točila mlha a stromy se tiše klaněly jakoby v úctě… nebo snad ve strachu?

„To musí být on… Trol z Temné doliny,“ zašeptala Lízinka a její ouška se zachvěla.

Trolové byli v jejich kraji považováni za nevyzpytatelné tvory. Některé pohádky vyprávěly o zlých trolech, kteří chytali zvířata a zavírali si je do jeskyní jako hračky. Jiné však říkaly, že pod tvrdou kůží a velkýma nohama mají trolové měkké srdce, avšak jen ti, kteří rozumí moudrosti lesa, je mohou oslovit a získat jejich důvěru.

Lízinka věděla, že musí Rozárku zachránit. Vzala si svůj lískový klacík, vázanku z lučních travin, do kapsičky pár malin a vydala se na cestu ke Trolí jeskyni.

Cesta byla dlouhá a nebezpečná. Musela přejít skrz bažiny, kde ji málem pohltili blátiví hrošíci, a také lesní houštiny plné pichlavých bodláků, kde se každou chvilku proměnilo listí v motýly. Naštěstí potkala starou ježčí moudřenu jménem Březnulka, která jí předala kouzelný lístek z břízy. „Až budeš stát před trolí branou, strč ho pod jazyk a popros o světlo,“ řekla tajemně a ztratila se mezi kapradinami.

Nakonec, za šera, dorazila Lízinka ke kamennému vchodu do jeskyně. Z otvoru sálalo teplo jako z otevřených pecí a ve vzduchu visel pach vzteku a opuštěnosti.

„Hej! Já vím, že jsi tam!“ zapištěla Lízinka, ale její hlas se vrátil zpět jako ozvěna.

Vešla dovnitř. V trolí jeskyni bylo temno jako v zavařovací sklenici ve sklepě. Vzpomněla si na březový lístek. Strčila ho pod jazýček a zašeptala: „Ať světlo rozptýlí stín!“

Najednou kolem jejího těla zazářila měkká bílá zář, která osvětlila chodbu. A v koutě jeskyně, sedící mezi dřevěnými šachovnicemi a kostkami, seděl obrovský trol. Byl celý zelenošedý, s bradkou jako mechy a očima vlhkýma jako podzimní nebe. A vedle něj — spoutaná, ale zdravá — ležela Rozárka.

„Prosím, pusť ji!“ zapištěla Lízinka odvážně.

Trol zamrkal. „A proč bych měl?“ zafuněl. „Nikdo si se mnou nechce hrát. Koza je chytrá a uměla si se mnou povídat. Ale pak plakala a chtěla domů.“

„Vždyť Rozárka je moje kamarádka! Měla jsi ji nechat jít!“ zvolala Lízinka a v očích se jí zablesklo.

„Já… já jsem jen sám,“ zamumlal trol a sklopil oči. „Ostatní se mě bojí.“

Lízinka chvíli mlčela. Pak sebrala odvahu a udělala krok blíž. „A co kdybychom si my tři hráli spolu? Na něco krásného?“

Trol vzhlédl. „Ty by ses se mnou vážně kamarádila? Ty, tak malinkatá myška?“

A tak si hráli. Nejprve na schovávanou mezi kameny, pak vymýšleli příběhy, které Lízinka doplňovala písničkou a Rozárka kreslila uhlíkem na kameny. Trol se smál tak vesele, až se strop jeskyně otřásl.

Když slunce začalo stoupat, Lízinka se postavila a řekla: „Musíme jít domů, ale vrátíme se, pokud nám dovolíš. Ale Rozárka musí být volná.“

Trol smutně pokýval hlavou, ale pak se usmál. Uvolnil provazy a otevřel jeskynní vrata dokořán. „Přijďte kdykoli. Udělám sušenky z červíků!“

A tak se koza Rozárka a myška Lízinka vrátily zpět do svého lesa. Všechna zvířata je vítala jako hrdinky a večer se u ohně poklidně vyprávělo o velkém protivníkovi, který nebyl zlý, jen sám.

Od té doby se z jeskyně ozývalo šťastné mrmlání a tlumené výbuchy smíchu. Lízinka, Rozárka a trol Mátoha se totiž stali nerozlučnými přáteli.

A les? Les znovu zpíval.