Za sedmero horami a devatero řekami se rozkládalo království jménem Zefiránie. Byla to země plná lesů, luk a věčně tančícího větru, který si hrál s listím, šeptal do uší starým dubům a rozfoukával sukně vílám. Vládla jí královna Serafina, moudrá a laskavá paní se zlatou korunou a srdcem plným soucitu. Všichni v království ji měli rádi – nejen lidé, ale i zvířata a duchové lesa.

Zefiránie měla však i svá tajemství. V lesích skrytých před očima zvědavců žil loupežník jménem Marek. Nebyl to obyčejný zloděj. Ukrýval se v hlubokém lese zvaném Ševelný háj a podle pověstí měl moc přivolávat vítr, který ho chránil před každým, kdo by se ho chtěl zmocnit. Zlodějem se stal ne proto, že by byl zlý, ale protože jeho rodina přišla o vše kvůli dávné válce. Své řemeslo vykonával potajmu, okrádal boháče, kteří vystavovali zlatem ověšené kočáry, a velmi často pak daroval část kořisti chudému lidu.

Jednoho dne přišla na královnu Serafinu zpráva, že se někdo vloupal do archivu královské knihovny a ukradl Svíčku Větrné moudrosti – kouzelný předmět, který v sobě uchovával pradávné vědění. Svíčka neměla obyčejný plamen. Když hořela, vítr kolem ní se zastavil a její mihotavé světlo ukazovalo pravdivé odpovědi těm, kdo se odvážili položit jí otázku.

„Ten, kdo ji vlastní, může znát všechny tajemství světa a ovládat vítr,“ pravil učitel mágů při dvoře, starý muž jménem Klement.

Serafina věděla, že v nesprávných rukou by mohla Svíčka způsobit mnoho zlého. Mnozí obviňovali loupežníka Marka, ale královna tomu nechtěla hned uvěřit. Věděla, že Marek je sice zloděj, ale nebezpečný nebyl. „Pošlu posla, který mu nabídne rozhovor v míru,“ rozhodla.

Do lesa Ševelného vyslala holuba s pergamenem, na němž stálo: *“Přijď na úpatí Větrného vršku za tři západy slunce. Přijď beze zbraně, a já s tebou promluvím jako rovný s rovným. Serafina.“*

Loupežník Marek pergamen přečetl a zauvažoval. Tušil, že ne každý by mu věřil, ale cítil, že tentokrát nejde jen o nedorozumění. Věděl, že Svíčku opravdu někdo ukradl, ale on to nebyl. Cítil ovšem něco podivného – vítr poslední dny vál slaběji, jako by se unavoval a ztrácel sílu.

Třetího dne přišel na Větrný vršek. Královna už čekala. Nebyla obklopena stráží, jen jednou dámou – svou komornou jménem Radoslava, která držela v rukou malou lucerničku se svící.

„Ty ses nebál přijít?“

„Bál jsem se,“ přiznal Marek, „ale ještě víc bych se bál být viněn za něco, co jsem nespáchal.“

Serafina chvíli mlčela a pak řekla: „Věřím ti. Vítr mne neklame. Když jsem tě očekávala, vítr se rozehrál jako za deště radosti. Ale kde je tedy Svíčka? A kdo ji odnesl?“

„Víš, že Svíčka je více než jen kouzelný předmět? Je to oko větru,“ pravil Marek. „Když hoří, vítr ji sleduje, a přestane-li hořet, vítr onemocní… Poslední noci jsem cítil, jak vítr slábne. Někdo Svíčku neschoval, někdo ji snad dokonce zhasl. Cítím to.“

V tu chvíli se na kopec snesla tma. Ne přirozená s večerem, ale tma těžká a hustá jako dehet. Vítr náhle umlkl a s ním se celé údolí ztišilo.

Z houští se vynořila postava. Měla na sobě černý plášť, v ruce nesla krabici. „Chcete Svíčku zpátky?“ zasyčela. „Tak mi dejte království!“

Byla to čarodějnice Jarka, kdysi vyhnaná z královna dvora za nečisté pokusy s duší počasí. „Vítr mi nikdy neodpustil. Ale teď, když jsem zhasla Svíčku, vítr se dusí. Bez něj budete bezmocní, samotné stíny pohltí vaše panství!“

Serafina se nezalekla. „Takže ses chtěla pomstít?“ řekla klidně.

„Pomstít? Ne. Chtěla jsem vládnout. A vy jste dali důvěru větru, ne mně!“

Marek nahrbil ramena a zavřel oči. Ve vzduchu bylo něco zvláštního. „Svíčka… není zhasnutá. Jen je uvězněná… A když je duše světla uvězněna, potřebuje píseň, aby se osvobodila.“

Vytáhl flétnu – starou, z jasanového dřeva – a začal hrát. Noty stoupaly vzhůru a procházely mezi větvemi. Vítr zprvu neodpovídal, ale pak jako by se něco pohnulo. Krabice v čarodějnici rukou se zatřásla.

„Přestaň! NE!“ zaječela Jarka, ale bylo pozdě.

Náhlý poryv větru udeřil z nebe. Otevřená krabice spadla na zem, víko se rozlétlo. Uvnitř ležela Svíčka – stále nehořela, ale její knot žhnul.

Serafina vykročila vpřed, pozvedla lucerničku od Radoslavy a vložila do ní Svíčku. V tu chvíli plamen vyrazil jako pramen vody, a vítr se znovu roztančil po kopci. Stíny zmizely a svět se rozjasnil stříbrnou září.

Čarodějnice klesla na kolena. „Proč jste mě neodsoudili?“ šeptla.

Serafina odpověděla: „Protože každý, kdo ztratí vítr ve svém srdci, si zaslouží šanci ho znovu nalézt.“

Jarka byla vykázána do věže Větrní, kde jí bylo dovoleno zkoumat kouzla, dokud nepochopí rovnováhu moci a laskavosti.

Marek se vrátil do lesa, ale přestal loupit. Místo toho začal učit děti vesničanů hrát na flétnu a vyprávěl jim o tom, jak vítr poslouchá hudbu srdce.

Svíčka Větrné moudrosti se vrátila na své místo v knihovně, ale s jednou změnou – byla nyní chráněna nejen kouzly, ale i písní, kterou Markova flétna zanechala v jejím plameni.

Vítr v Zefiránii znovu zpíval – a tentokrát zpíval písně o odvaze, důvěře a síle odpuštění.