Za devatero horami a desatero řekami stál v hlubokém lesním údolí nádherný palác ze zlatavého kamene a duhového skla. Nebyl to obyčejný palác, protože zářil i za nejtemnější noci a jeho věže se vznášely nad stromy, jakoby je nesla samotná vzdušná víla. Bydlela v něm dobrá královna Élina, která vládla lesní říši se svými rádci – sovími mudrci, veverčími posly a jedním zvláštním kouzelným stvořením, kterému se říkalo vílák Lukan.

Vílák byl maličký jako palec, ale měl srdce větší než celý palác. Měl křídla, která večer měnila barvu podle nálady, a vlásky, co voněly jako jarní kvítí. Lukan se staral o malé divoké květiny v zahradách, hladil zvířátka svým uklidňujícím hlasem a rozsvěcel večer svíčky v každém okně paláce, aby se v temnotě nikdo nebál.

Jednoho dne přišla do královského paláce zlá zpráva. Jakási tajuplná temnota se plížila od severních hor a postupně pohlcovala lesy. Stromy se ztrácely v mlze, ptáci se přestali ozývat a voda z potoků páchla černým popelem. Královna Élina svolala své rádce a ti určili jedinou možnou záchranu – musí být vysloveno zapomenuté zaklínadlo, které ochrání les před zkázou. Ale ouha! Zaklínadlo bylo uloženo v magickém svitku, který už před stovkami let zmizel.

„Kdo se odváží vydat do Hory šeptajících stínů a získat svitek zpět?“ ptala se královna celé říše. Nikdo se neodvážil. Všichni se báli temných kouzel, která horu chránila.

A tak se přihlásil Lukan. „Půjdu já! Malý sice jsem, ale moje vílí srdce je odvážné!“ Královna ho pohladila po vláskách a darovala mu jednu zvláštní svíčku – byla stará jako samotný čas, a dokázala odehnat každou tmu, když bude správně zapálena.

„Svíčka tě ochrání, když ji zapálíš v pravý čas,“ řekla s úsměvem královna. „Ale nezapomeň: Světlo z ní vyzařuje jen tomu, kdo má čisté srdce.“

A tak se Lukan vydal na cestu. Letěl nad korunami stromů, překračoval zakleté mýtiny a brodil se mlžnými močály. Každý večer rozsvítil darovanou svíčku a záře kolem něj odehnala šelmy a strašidla.

Jednou v noci se ocitl v opuštěné vesnici, kde všechno bylo z ledu. Lidé tam v minulosti žili, ale teď byli jen sochami z krystalu. Lukan usedl do středu náměstí a rozsvítil svíčku. V tom se začal led na prstech sochy malého chlapce tát. Během několika minut se celý chlapec probudil.

„Mé jméno je Jonáš,“ řekl chlapec. „Pomůžu ti dosáhnout Hory šeptajících stínů, protože znám tajné stezky.“

A tak pokračovali spolu. Jonáš se stal Lukanovým přítelem a průvodcem. Každý večer spolu zapálili svíčku a svíce je chránila.

Když se ocitli u paty Hory šeptajících stínů, zvedl se vítr a z krajiny se vyhoupla temná postava z černého dýmu. Byla to čarodějnice Mura, strážkyně zaklínadla. Její oči žhnuly jako žhavý uhlík a hlas měla drsný jako šustivý list.

„Kdo si troufá rušit zakázané kouzlo?“ zasyčela.

„Já, Lukan – vílák z Paláce duhových věží!“ odpověděl Lukan statečně, i když se mu třásla kolínka.

„Zaklínadlo ti nedám, ledaže dokážeš jasem svíčky rozehnat moji tmu,“ zasmála se Mura zlověstně.

Lukan sáhl do své brašničky a vytáhl svíčku. Ale zrovna foukal prudký vítr a sirka mu nešla zapálit.

V tom Jonáš zavřel oči a vzpomněl si, co mu říkávala jeho maminka: „Když jsi upřímný, nic tě neporazí.“ A tak vzal svíčku do svých rukou a řekl od srdce: „Chceme zachránit les, protože ho milujeme.“

Svíčka se v tu chvíli sama rozžehla a její světlo bylo tak silné, že čarodějnice křičela a stáhla se do stínů. Temnota kolem hory začala ustupovat.

Po jejím odchodu sestoupila z věže u vrcholu malá bytost, podobná vílákovi, ale stařičká, s vousy z kapradí.

„Zaklínadlo jste si zasloužili,“ řekl a položil svitek do Lukanových rukou. „Zapamatujte si ho dobře.“

A tak si Lukan s Jonášem pečlivě přečetli zaklínadlo, zapamatovali si ho a urychleně se vrátili do paláce. Když Lukan vyslovil slova, která pamatovala Země, Slunce i Měsíc, spustila se z nebe duha, která objala celý les a zastavila šířící se temnotu.

Les ožil zpět. Stromy se narovnaly, voda znovu zurčela v potocích a ptáci se vrátili zpívat své písně.

Za svou odvahu byl Lukan slavnostně jmenován ochráncem přírody a Jonášovi byla navrácena jeho vesnice, kde se obyvatelé znovu probudili a podél cest vysadili nové květiny, které svítily ve tmě jako světélka.

Svíčka, která Lukanovi pomohla porazit temnotu, byla umístěna do středu paláce a každý večer se rozsvítila, aby připomněla, že i ta nejmenší bytost může změnit celý svět, bude-li světlo nosit ve svém srdci.