V dávných dobách, kdy se ještě v lesích proháněly mluvící srny a na nebi tančili duhové draci, stála uprostřed hlubokého lesa stará kamenná brána. Zarůstala mechem a obepínaly ji tisíce trnů, které jako by chránily něco velmi vzácného. Nikdo z vesnice, která ležela nedaleko, se ke staré bráně neodvážil přiblížit. Lidé vyprávěli legendy o tom, že brána skrývá skrytý svět, do něhož se může vstoupit pouze s pomocí mocného kouzla a srdce čirého jako horský pramen.

V té vesnici žila holčička jménem Marjánka. Byla zvědavá, odvážná a milovala příběhy stařenky Vavřínky, která tvrdila, že kdysi sama prošla bránou, když byla ještě děvčátko. Obyvatelé vesnice to považovali za výplod stářím pomatené mysli, ale Marjánka věřila každému jejímu slovu.

Jednoho dne, když si Marjánka hrála na kraji lesa, všimla si slabého záře, která vycházela právě z místa, kde měla podle pověsti stát stará brána. Pocítila v srdci zvláštní chvění, jako by ji něco volalo. Věděla, že nesmí jít sama, ale zvědavost byla silnější než jakýkoli zákaz.

Šla dlouho lesem, až keřům a stromům začala ustupovat cesta lemovaná trny. Čím blíž byla, tím hustěji trny rostly, až se z nich stala neprostupná stěna. Uprostřed trnů zazářila obrovská kamenná brána, jejíž povrch byl pokryt starými runami, které slabě žhnuly zlatavým světlem.

Marjánka si vzpomněla na slova stařenky Vavřínky: „Kdo chce vejít, musí nejprve pohlédnout do sebe a najít svůj dar. Jen pak brána přijme tvé přání.“

Zavřela oči, zhluboka se nadechla a soustředila se. V srdci pocítila teplo a slova, která kdysi četla v zaprášené knize pohádek: *“Tajemství skryto je v dobrém skutku, světlo v temnotě, jak rosa v proutku.“* Jakmile slova vyslovila nahlas, runy se rozzářily jasněji a v trnité zdi se začala otevírat cestička.

Vešla dovnitř a cítila, jak jí šaty vlají ve větru, ač byl les kolem ní úplně tichý. Prošla bránou a ocitla se v jiném světě. Byl plný zvláštních květin, které zpívaly, stromy tam měly listy z krystalů a po obloze létaly průsvitné bytůstky, které jí mávaly na pozdrav.

Ze stínu jednoho z magických stromů vyšla žena, zcela zahalená v blankytně modrém plášti. Měla dlouhé vlasy připomínající večerní oblohu a oči jako zrcadla jezera. Byla to kouzelnice jménem Érila, Strážkyně průchodu.

„Vítej, statečné dítě,“ řekla laskavě, „prošla jsi zkouškou a otevřela bránu, která se neotevřela po staletí. Jen duše čistá a odhodlaná mohl projít. Proč jsi přišla?“

Marjánka pokorně sklonila hlavu. „Chtěla jsem poznat svět za branou a dokázat, že stařenka Vavřínka mluví pravdu. A snad i pomoci, bude-li třeba.“

Érila na ni pohlédla s úsměvem. „Pomoc bude třeba,“ řekla vážně. „Zlý trnový čaroděj, který kdysi chtěl ovládnout tento svět, znovu zesiluje svou moc. Jeho trnité stvůry se šíří lesem a narušují kouzelnou rovnováhu. Potřebujeme někoho, kdo má odvahu, laskavost a čiré srdce.“

Marjánka kývla bez zaváhání.

Kouzelnice jí dala do ruky dřevěnou hůlku, která byla lehká jako peří, ale chvěla se silou. „Je to hůlka Pravého světla. Pomůže ti vypudit temnotu. Ale nezapomeň — síla nepřichází z hůlky, ale z tvého vlastního nitra.“

A tak se Marjánka vydala na cestu. Putovala přes zlaté louky, stříbrné řeky a jeskyně, které byly prázdné a přesto plné ozvěn starých písní.

Na své cestě potkala moudrou sovu, která jí poradila, jak rozeznat trny čaroděje od obyčejných větví. Potkala také skřítky, kterým pomohla opravit most z padlých hvězd, za což jí věnovali kámen pravdy, který zpíval, když bylo kolem zlo.

Když konečně dorazila k trnové pevnosti čaroděje, srdce jí bušilo statečně a hůlka v ruce žhnula teplým světlem. U vchodu do jeskyně se hromadily černé trny, velké jako krávy, které se syčením pokoušely zabránit jí v postupu.

Marjánka si vzpomněla na kouzelnici Érilu a uznale zašeptala: „Moc nezrozená ze zloby, světlo radosti, síla doby. Ať pravda zvítězí nad tmou.“

Hůlka zazářila jako slunce v poledne a trnití strážci se rozpukli na drobné lístky, které se změnily v motýly a odletěly k nebi. S pevným rozhodnutím vstoupila do jeskyně.

Tam stál čaroděj. Vysoký, oděný v plášti spředeném z černých trnů. Jeho oči byly chladné a tvrdé jako kámen.

„Co tu hledáš, děvče?“ zavrčel, „tvé srdce mne nezajímají.“

„Ale mě zajímá tvé,“ řekla Marjánka odhodlaně. „Nemusíš být zlý. Co tě tolik ranilo, že ses schoval za trny?“

Čaroděj až ztuhl. Nečekal dobrotu, ale útok. Proklál ji ledovým pohledem, ale ona stála klidně, nespouštěla oči z jeho.

„Býval jsem mužem dobra…“ hlesl najednou. „Ale všichni mě zapomněli, nikdo mne nepotřeboval. Tak jsem se stal skrytým stínem, aby svět pocítil mojí přítomnost.“

Marjánka k němu natáhla hůlku, která už nežhnula bojovou silou, ale hřála jako plamen svíčky, když zahání strach.

„Ještě není pozdě,“ řekla. „Kouzelný svět tě stále potřebuje. Můžeš uzdravit bolest, pomoci druhým a znovu poznat radost.“

V tu chvíli se čarodějova hradba trnů začala drolit. Jeho plášť opadal a místo něj se objevilo obyčejné roucho z šedé látky. Čaroděj padl na kolena a hlasem zlomeným, ale už ne krutým, řekl: „Děkuji, dítě. Odpusť mi.“

A tak zlo opustilo jeho srdce a les se začal měnit. Trny se rozplývaly, kouzla se navracela, a radost opět naplnila svět za branou.

Když se Marjánka vracela zpět skrze bránu, vše kolem ní zpívalo. Kouzelnice Érila ji čekala s otevřenou náručí a s úsměvem jí řekla: „Zvládla jsi to. Až lidé znovu zapomenou, brána zůstane zavřená — ale tvé jméno bude šeptáno ve vánku mechu a v písních květin.“

Marjánka se vrátila do vesnice, kde jí nikdo zprvu nevěřil. Ale vše kolem se změnilo — barvy byly jasnější, tráva voňavější a děti začaly ve snech vídat duhové draky a slyšet zpěvy květin. A někde v lese, obrostlá býlím a mechem, čekala tichounce stará brána, připravena znovu otevřít své srdce tomu, kdo v sobě nosí světlo.