V jednom království, kde podzim barvil listí do zlata a stříbra a první mrazíky kreslily na okna jemné ledové květy, žila dívka jménem Marjánka. Bydlela s babičkou v malé chaloupce na kraji lesa a každý den pomáhala sbírat dřevo, vařit kaši a starat se o zahrádku.

Jednoho chladného rána, kdy vítr roznášel po kraji vůni spadaného listí, přišla Marjánka do spíže pro ovesnou kaši. Ale ouha! Sýpka byla prázdná. „Babičko, nemáme už žádnou kaši!“ vykřikla.

Babička se usmála a pohladila ji po hlavě. „Pak nám nezbývá než se vydat na trh a něco si vydělat, abychom si mohly koupit nové zásoby.“

Marjánka tedy vzala starý hrnec, který měla moc ráda, protože v něm babička vařila tu nejlahodnější kaši, a vydala se na cestu do města.

Šla přes les, kde vítr šustil ve větvích, a když došla k rozcestí, spatřila podivného mužíčka v šedém plášti. Měl dlouhý bílý vous a oči jako kapky ranní rosy.

„Kam máš namířeno, děvče?“ zeptal se.

„Do města, chci si vydělat na novou kaši,“ odpověděla Marjánka.

Mužíček se usmál a podal jí malý stříbrný klíček. „Běž cestou vlevo a najdeš starou kamennou bránu. Odemkni ji tímto klíčem a uvidíš, co tě čeká.“

Marjánka poděkovala, schovala klíček do kapsy a vydala se naznačeným směrem. Brzy opravdu narazila na starou, mechem porostlou bránu. Opatrně vložila klíček do zámku, otočila a brána se s tichým vrznutím otevřela.

Za ní se rozprostíral nádherný sad plný stromů, jejichž listy se třpytily jako zlato a stříbro. Uprostřed sadu stál veliký stůl a na něm hrnec. Když k němu Marjánka přišla blíž, zjistila, že je plný horké kaše, která krásně voněla skořicí a medem.

Najednou se ozval jemný hlas: „Jez, dokud chceš, ale pamatuj, že si můžeš vzít jen tolik, kolik uneseš.“

Marjánka si naběračkou nabrala trochu kaše do svého hrnce, ale než odešla, vzala také porci pro babičku. Jen co se otočila k odchodu, ucítila v kapse něco těžkého. Vytáhla ji a s úžasem zjistila, že její kapsy jsou plné stříbrných mincí!

Vrátila se zpátky domů a babičce povyprávěla, co se jí přihodilo. Díky stříbrným mincím si mohly koupit dostatek jídla na celou zimu.

Ale tím dobrodružství neskončilo.

Když přišla první sněhová vánice a led pokryl potoky i střechy domů, stala se zvláštní věc. Marjánka se jednoho rána probudila a našla na stole lísteček: **„Vrať se k bráně, čekám na tebe. Mužíček.“**

Oblékla si teplý kabátek a vydala se zasněženým lesem zpět. Brána tam stále stála, ale tentokrát byla pokrytá ledovými krystaly. Vložila klíček do zámku a brána se otevřela.

Za ní už nestál podzimní sad, ale nádherný palác z ledu a stříbra. Všude visely zamrzlé girlandy a stromy měly místo listů jemné ledové vločky. Uprostřed síně stál mužíček a usmíval se.

„Dobře sis vedla, Marjánko. Sdílela jsi kaši, pomohla jsi babičce a nezapomněla na skromnost. Jako odměnu ti dávám dar – pokaždé, když uvaříš kaši v tom starém hrnci, nikdy v něm nebude chybět.“

Marjánka poděkovala a vrátila se domů. A opravdu – pokaždé, když do hrnce nalila vodu a trochu obilí, kaše v něm bylo vždycky dost pro všechny, kdo byli hladoví.

Od té doby Marjánka nikdy netrpěla nouzí a s babičkou pomáhaly i lidem ve vesnici. Ať byla zima, podzim nebo jaro, v jejich domě bylo vždy teplo, láska a dostatek kaše pro každého.