Kdysi dávno, v zapomenutém koutě světa, kde se lesy rozprostíraly jako zelené moře a vítr zpíval písně staré jako čas sám, stála malá vesnice jménem Javornice. V Javornici žila dívka jménem Marjánka, veselá a zvídavá. Měla oči modré jako nebe po dešti a vlasy světlé jako ranní slunce. Nejvíc na světě milovala procházky krajinou – ráda sbírala květiny, pozorovala mraky a naslouchala větru, který jí často, jak se říkalo, špital do ucha starobylé příběhy.

Jednou, když se Marjánka toulala v lese kousek od vesnice, narazila na zvláštní místo, kde stromy rostly těsně u sebe a větve se zdály splétat do oblouků jako brány. Vítr tam zvláštně foukal, šeptal a hvízdal mezi větvemi a zdál se jiný – měl v sobě cosi naléhavého.

Jak procházela mezi stromy, zahlédla něco bílého zachyceného o větve. Bylo to tenké jako pavučina, ale lesklo se a vlnilo. Když přišla blíž, zjistila, že je to závoj – hedvábný, průsvitný, s vyšitými zlatými hvězdičkami podél krajů. Jak se jej dotkla, vítr zadul silněji a sevřel závoj jako do náruče. Z hustých stromů se ozvalo: „Navrátil se, navrátil…“ Vítr se zatočil v kruhu, jako by jí chtěl něco ukázat.

„Co se navrátilo?“ zašeptala v údivu Marjánka.

Místo odpovědi foukl vítr tak silně, že ji skoro porazil. Když otevřela oči, stála na okraji malého hřbitova, o kterém nikdy neslyšela. Hřbitov byl zarostlý, ale upravenější, než by člověk čekal. Ze země trčely staré náhrobky, porostlé mechem a břečťanem. Uprostřed hřbitova stál starý kamenný kříž, a pod ním byl položen perník – zdobený, voňavý, čerstvý, jako právě upečený.

Marjánku to zarazilo. „Kdo by nechal perník na hřbitově?“ zamumlala.

Pak se ozval hlas – tichý, jemný, jakoby větrný. „Ten perník je klíč…“

Marjánka se rozhlížela, ale nikoho nespatřila.

„Klíč k tomu, co bylo zapomenuto. Klíč k mé svobodě,“ pokračoval hlas. „A ty jsi ta, kdo mě osvobodí. Ty jsi ta, kdo má závoj víly Nevěsty Větru.“

Marjánce zatrnulo. Vzpomněla si na starou povídačku, kterou jí kdysi vyprávěla babička. Vyprávěla o víle Vánici, která se vdávala za Pána větrů. Během svatebního reje se však ztratila. Závoj jí prý odvál vítr a zmizela s ním, jako by nikdy neexistovala.

Marjánka si klekla k závoji, který stále držela, a položila perník na kámen pod křížem. Vítr se zvedl do tance, kroužil kolem ní a najednou ze závoje začaly padat zlatavé jiskry. Jako když se rozednívá, vše kolem se začalo měnit. Náhrobky pomalu mizely a místo nich se objevovala zahrada – barevná a voňavá, jako z pohádky.

Vysoké květiny s okvětními lístky jako hedvábí, motýli s průhlednými křídly a uprostřed zahrady fontána, z níž netekla voda, ale světlo. Z toho světla vystoupila postava – vysoká, štíhlá víla se zlatými vlasy a smaragdovýma očima. Závoj se vznášel zpět k ní a sama víla se okouzleně usmála.

„Děkuji ti, dítě Stínu a Světla,“ pravila hlasem jako vánek v korunách stromů. „Po staletí byl můj závoj ztracen a já uvízlá mezi světem živých a světem snů. Ty jsi uvolnila pouto.“

Víla se otočila k Marjánce a pohladila ji po tváři. „Jsi statečná, čistého srdce a zasloužíš si dar. Přeješ si něco?“

Marjánka zaváhala. Přála si tolik věcí – aby její rodiče byli šťastní, aby stařičká babička už nebyla tolik nemocná, aby les kolem jejich vsi nikdy nezmizel. Ale nejvíc ze všeho si přála pokračovat v objevování kouzel.

„Přeji si porozumět větru,“ řekla nakonec. „Aby mi mohl vyprávět všechny příběhy světa.“

Víla se usmála. „Ať se stane.“

Vítr se znovu zvedl, tentokrát jemněji. Pohladil Marjánku kolem uší, vtančil jí do vlasů a zašuměl:

„Nyní slyšíš, dívko. A budeš-li chtít, poutníci v závěji ti vypraví tisíce příběhů.“

Zahrada pomalu bledla, světlo pohasínalo a opět se objevily stromy. Ale místo starého hřbitova zde byla mýtina plná květin a uprostřed ní se leskl kámen ve tvaru srdce. Marjánka se vrátila domů s vůní jarního větru v šatech a úsměvem, který si každý den připomínala, když poslouchala šepot větví nebo kulhavý zpěv listí.

Od té doby se Marjánka často vytrácela do lesa. Někdy přinesla domů větev ve tvaru harfy, jindy kamínek, který zpíval, když pršelo. A vždy, když silně foukalo, děti z vesnice říkaly: „To Marjánka zase mluví s větrem.“

A i když si Marjánka nikdy zcela nevzala další perník z onoho zvláštního místa, vždy s sebou nosila kousek toho kouzelného světa. A jak rostla, zjišťovala, že věci nejsou vždy takové, jak vypadají – že závoj může být víc než látka, perník víc než sladkost, hřbitov víc než místo klidu… a vítr? Vítr prý nikdy nelže, jen zpívá pravdy, kterým se musíme naučit naslouchat.

A tak se v Javornici vyprávělo o dívce, která rozumí větru a nosí s sebou zázrak, co vejde do každého srdce, které se otevře kouzlu.

A vítr? Ten zpívá dodnes.