Uprostřed hlubokého lesa, kde se stromy skláněly až k zemi, stálo zapomenuté kamenné bludiště. Bylo tak rozlehlé a spletité, že se o něm mezi lidmi vyprávěly nejrůznější legendy. Říkalo se, že v jeho středu roste kouzelná mrkev, která dokáže uzdravit každou nemoc a splnit i to nejtajnější přání. Ale aby ji někdo našel, musel projít všemi pastmi a nástrahami bludiště. A to se dosud nikomu nepodařilo.

Na okraji lesa žila holčička jménem Maruška s babičkou. Bydlely spolu v malé chaloupce s dřevěnými okenicemi a zahradou plnou barevných květin a zeleniny. Maruška milovala příběhy, které jí babička vyprávěla večer před spaním. Nejraději měla ten o kouzelné mrkvi v srdci bludiště.

Jednoho dne babička onemocněla. Nemohla vstát z postele, její tvář byla bledá a oči plné bolesti. Léčivé bylinky nepomáhaly a Maruška byla zoufalá. Vzpomněla si na příběh o kouzelné mrkvi. “Jestli je jen trošku pravdivý,” řekla si, “musím to zkusit.”

Sbalila si do pytlíku kousek chleba, láhev s vodou, kus sýra a starou mapu bludiště, kterou našla mezi babiččinými knihami. Poslední, co udělala, než vyrazila, bylo, že se podívala na hvězdu, která každý večer zářila přímo nad lesem. Byla zvláštní – jasnější než ostatní a jako by ji vedla.

Bludiště našla snadno. Byla zarostlé mechem, stěny tvořeny vysokými živými keři a pod nohama se vinul prastarý kamenný chodník. Jakmile vstoupila dovnitř, dvířka se za ní zavřela s tichým klapnutím a zmizela. Maruška se nezalekla, věřila své hvězdě, která stále zářila nad bludištěm a osvětlovala jí cestu.

Chodby byly spletité. Každý roh vypadal stejně, ale Maruška si na cestu házela drobečky chleba, aby věděla, kudy šla. Najednou se před ní objevila tři vrátka ze zlata, stříbra a dřeva. Uprostřed cesty stál starý strom, na kterém visela cedule: *Zvol správná vrátka – jinak zapomeneš, proč jsi přišla.*

Maruška se chvilku zamyslela. „Kouzelná věc, která roste v zemi… Mrkev přece není ani zlatá, ani stříbrná, ale dřevěná taky ne.“ Pak ji napadlo, že nejde ani o vzhled, ale o srdce! A protože dřevo je ze stromu, který roste stejně jako mrkev, rozhodla se projít dřevěnými dvířky.

K jejímu úžasu se za nimi rozprostřela malá louka zalitá modrým světlem, které vycházelo z hvězdy nad hlavou. Po trávě běhaly drobné svítící bytůstky, co vypadaly jako létající kapky rosy. Jedna z nich přistála Marušce na rameni a zašeptala: “Jen ten, kdo jde s čistým srdcem, může pokračovat.”

„Jdu zachránit babičku,” odpověděla holčička.

Bytůstka zamávala křidélky, zaleskla se a najednou před Maruškou vznikl další chodník, který ji vedl hlouběji do bludiště.

Další nástraha na sebe nenechala dlouho čekat. V nejtemnější části bludiště zaslechla Maruška hlasy. Schovala se za keř a vykoukla. Kolem ohně seděli tři loupežníci. Byli obrovští, vousatí, a každý měl na klobouku připevněnou hvězdu – jakoby ukradli samotná světýlka z nebe.

„Ta mrkev bude naše!“ smál se největší z nich. „Nikdo jiný se sem nedostane, jen my, kteří známe všechna tajemství bludiště.“

Maruška zatajila dech. Loupežníci rozložili mapu bludiště. Ale pak, jak už to loupežníci dělají, začali se dohadovat. Nepozorovaně vklouzla blíž, rychle rozlila zbytek své vody na oheň, který sykl a zhasl.

„Co to bylo?!“ křikli loupežníci.

„Myš!“ zakřičela Maruška zpoza keře a rozběhla se pryč. Loupežníci se za ní pustili, ale Maruška, lehká a mrštná, vběhla do nízké kobky, do které se vysokým loupežníkům nevešly ramena. Zůstali koukat a brblat cosi o nevychovaných dětech.

Uvnitř kobky byla další hádanka. Kamenná zeď psala sama písmena: *Když mě rozřízneš, dva budeš mít, ale stejného mě znovu nesložíš.* Maruška se podrbala na hlavě. Přemýšlela, co to může být. Nakonec řekla: „Mrkev. Když ji rozříznu, dostanu dvě části, ale celá už nikdy nebude.“ Zeď se rozestoupila a ukázala další chodbu.

Konečně, po dlouhém putování, Maruška došla na mýtinu, kde uprostřed stála zářivá oranžová mrkev velikosti konve. Z ní vyzařovalo jemné, zlatavé světlo, které zalévalo okolní květiny. Maruška k ní přistoupila, opatrně ji vytrhla ze země a v tu chvíli zahřmělo nebe a hvězda, která ji celou cestu vedla, sestoupila níž, téměř nad hlavou.

„Prokázala jsi odvahu, čisté srdce i důvtip. Vezmi kouzelnou mrkev a zachraň svou babičku,“ zazněl hvězdný hlas.

Mrkev se jakoby sama složila do cestovního batohu. A najednou, jako by se čas obrátil – Maruška stála opět před svou chaloupkou, jen kousek od dveří. Vešla dovnitř, kde babička tiše ležela.

„Přinesla jsem ti zázračnou mrkev,“ řekla Maruška a dala babičce malý kousek. Babičina tvář se během okamžiku prozářila, její oči nabraly barvu lesa a úsměv jí rozzářil rty. Za pár minut vstala a objala vnučku.

„Ty jsi to dokázala, má holčičko. Přešla jsi celé bludiště sama!“

A jakmile babička opět nabyla síly, šly společně ven. Hvězda nad lesem stále zářila a s každým jejím třpytem se v noci ozývaly tlumené šepoty bytostí z bludiště. Maruška věděla, že někde tam pořád žije kouzlo, a kdykoli bude zase třeba, vydá se na nové dobrodružství…