Za sedmero kopci a devatero lesy se rozprostírala krajina zelených luk, kde kvetly louky plné voňavých bylin a zurčely potůčky, jejichž voda byla prý tak čistá, že v ní tančily paprsky slunce jako zlaté stušky. Zde v malebné vesnici zvané Hvozdice žila dvanáctiletá dívka jménem Maruška. Byla to dívka zvídavá, se srdcem otevřeným světu a nevysychajícím apetitem po dobrodružství.

Maruška bydlela se svou babičkou v chaloupce na kraji lesa. Její babička, paní Rozárka, byla známá široko daleko jako bylinkářka a vypravěčka pohádek. Večer co večer si s Maruškou sedla k ohýnku a vyprávěla příběhy o dracích, mluvících stromech a tajemných kouzlech. Maruška je však nevnímala jen jako pohádky. Věřila, že za každým slovem babiččina vyprávění se skrývá pravda.

Jednoho dne, když Maruška sbírala v lese lesní jahody, narazila na podivné světlo mezi kořeny starého dubu. Světlo blikalo jako svatojánské mušky a tichounce hučelo. Vylekaná, ale zvědavá, se připlížila blíž. V pupku stromového kořene našla něco, co připomínalo malý, zlatem pokrytý krystal. Nezaváhala a opatrně ho zvedla.

Jakmile se její dlaně dotkly krystalu, všechno kolem se na okamžik zastavilo. Les ztichl, vítr se utišil a světlo krystalu zesílilo. Najednou před Maruškou stála drobná postava zahalená v šarlatovém plášti, z nějž vykukovalo jen bystré oko a prst ukazující přímo na dívku.

„To není věc pro obyčejné dívky,“ pravila postava hlasem něžným, a zároveň mocným, jakoby vítr mluvil. „Krystal pochází z Plamenného údolí – místa, kde zlato roste z ohně, a kde sídlí Lajma, paní magie.“

Maruška ani nedutala. Postava odkryla svou kápi a odhalila krásnou ženu s rudými vlasy a očima zářícími jako tekutý jantar. Byla to kouzelnice.

„Jmenuji se Elyra. Jsem učenkyní kouzelné rady Strážců Plamenného údolí. Zlato z tohoto krystalu je zakleté a má moc odemykat Bránu ohně – ale jen tomu, kdo zná Zaklínadlo srdeční. A právě takového člověka hledáme.“

Maruška se celá rozechvěla. „A to zaklínadlo… znáš ho?“ zeptala se.

Elyra zakroutila hlavou. „Zaklínadlo je skryté v srdci toho, kdo je odvážný, čestný a má čistý úmysl. Ale cesta k jeho nalezení vede Plamenným údolím. Pokud se nebojíš, mohu tě tam vést.“

Maruška, která odjakživa snila o dobrodružství, neváhala ani chvilku. Přikývla a Elyra lusknutím prstů otevřela ve vzduchu zářící průchod, jímž společně vstoupily do jiného světa.

Plamenné údolí bylo krajinou z jiné říše. Nebe bylo napůl růžové, napůl zlaté, a na stromech rostly listy ze světla, které padaly jako sněhové vločky při každém vánku. V dálce zuřily ohnivé gejzíry a mezi skalami se kroutila řeka horké lávy, která zpívala píseň starodávných jazyků.

Na kraji údolí stála věž z černého skla – sídlo paní magie, Lajmy. Kouzelnice Elyra vedla Marušku ke vchodu, který se však náhle zablýskl a z něj vyskočil ohnivý tvor s křídly jako rozpálené železo.

„Jen ten, kdo přečte Zaklínadlo srdeční, smí vejít!“ zvolal tvor a vznesl se nad ně. „Bez zaklínadla shoříš v plamenech pravdy!“

Elyra o krok ustoupila, ale Maruška udělala pohyb vpřed. Cítila, že musí naslouchat svému srdci. Zavřela oči a v duchu si připomněla všechno, co ji babička učila: lásku k přírodě, laskavost k druhým a odvahu říkat pravdu.

S plnou silou hlasu vyřkla:
*„Síla je v lásce, co hřeje,
v pravdě, jež srdce v sobě nese,
v plameni, co nežhne, ale těší,
v tom zaklínadlo života leží.“*

V tu chvíli se kolem jejího těla rozprostřelo světlo, krystal na její hrudi zazářil a ohnivý tvor se uklonil.

„Jsi vyvolená,“ pravil. „Můžeš vejít.“

Brána věže se otevřela a Maruška spolu s Elyrou vstoupily do nádherného sálu plného knih, zrcadel, krystalů a jedné vysoké postavy ve zlatém hávu, která na ně už čekala. Byla to Lajma, paní magie, jejíž oči viděly do hlubin duše.

„Maruško,“ oslovila ji jemně, „kdo nalezne Zaklínadlo srdeční, má právo chránit Oheň života – plamen, který dává zemi úrodu, lidem teplo a vědoucím moudrost. Tento plamen však byl oslaben, neboť mnoho lidí se obrátilo k chamtivosti, chtěli zlato, ale ne rozum, moc, ale ne lásku.“

Maruška se zadívala na zlatý krystal a pochopila, že zlato, o které šlo, není jen kov, ale síla v každém z nás, kterou můžeme využít k dobru či zlu.

Lajma jí položila do dlaní jemný plamen, který nepálil, ale hřál, jako objetí blízké bytosti. „Tento plamen odnes zpět do svého světa. Tam, kde jej zažehneš láskou a odvahou, začne se svět měnit.“

Maruška s Elyrou se vrátily do Hvozdice ten samý večer — i když v Plamenném údolí strávily tři dny, ve skutečném světě uběhlo sotva pár hodin.

Na dvorku před chalupou vykopala Maruška malý dolík, vložila tam plamen a zakryla jej hlínou. Druhý den tam vykvetla zvláštní květina – zlatavý ohněk, který šířil teplo do celého okolí. Lidé chodili kolem a cítili v sobě klid, radost i naději. Z vesnice postupně zmizela zloba, hádky a smutek.

Maruška pak pomáhala babičce ještě pečlivěji, naslouchala lesu a učila se od Elyry, jež zůstala v jejich světě jako tichý strážce. Nikdy nezapomněla, že pravé zlato není v špercích nebo truhlách, ale ve slovech, činech a srdcích lidí.

A tak žila dál, srdcem otevřeným a duší hořící teplým, neviditelným plamenem, který jednou, až bude třeba, předá dál.