V hlubokém lese za Sedmi kopci, kde stromy šumí jako šepot kouzel a květiny zpívají písně větru, žila malá dívka jménem Maruška. Měla zlaté vlásky spletené do dvou copánků, oči jako nebe v poledne a srdce tak otevřené, že by do něj vešel celý svět. Maruška bydlela se svou babičkou v chaloupce na kraji lesa, kde společně pěstovaly bylinky a sbíraly lesní plody.

Jednoho rána, když rosa ještě třpytila se na listech a ptáčci zpívali své první písně, babička požádala Marušku, aby šla do lesa nasbírat hrušky. Nebyly to však obyčejné hrušky. Tyto rostly na zlaté hrušni, která prý kdysi vyrostla z jediné slzy kouzelného jednorožce. Hrušeň se ukrývala hluboko v lese a plodila jen jednou za sto let, a právě ten den měl být tím stým rokem.

„Ale dej si pozor,“ varovala ji babička, když jí podávala košík. „Zlatá hrušeň se nachází v srdci Starého labyrintu. Ten je plný kouzel, hádanek a tajemství. Mnozí se do něj vydali, ale jen málokdo se vrátil.“

Maruška se však nebála. Věděla, že má dobré srdce a že kdo pomáhá druhým, toho kouzla chrání. Rozloučila se s babičkou, popřála jí krásný den a vydala se na cestu.

Krátce po poledni dorazila k okraji Starého labyrintu. Vstup byl tvořen dvěma obrovskými kamennými sloupy, na kterých byly vyryty starodávné runy. Jakmile Maruška vstoupila dovnitř, stěny z živých keřů se za ní tiše zavřely.

Labyrint byl jako živý. Cestičky se měnily, stromy šeptaly slova, kterým nerozuměla, a vítr jí tahal za šaty. Maruška ale šla klidně dál. Brzy narazila na první překážku – kamenného strážce, který jí zastoupil cestu.

„Kdo chce projít, musí odpovědět,“ zahučel mohutným hlasem. „Řekni mi, co je víc než zlato, lehčí než pírko, ale silnější než hora.“

Maruška se zamyslela. Přemýšlela nad tím, co je důležitější než bohatství, co je jemné a přesto mocné. A pak se usmála.

„Láska,“ odpověděla.

Kamenný strážce se usmál, poklonil se a uhnul stranou. Cesta se otevřela.

Maruška pokračovala dál a brzy našla jezírko, jehož voda byla tak průzračná, že se v ní odrážel nejen obraz, ale i myšlenky. U jezírka ležel malý dráček. Jeho šupinky byly matné a oči smutné.

„Co se děje, dráčku?“ zeptala se Maruška a klekla si k němu.

„Ztratil jsem světlo svého ohně. Bez něj nemohu chránit labyrint před zlými silami,“ povzdechl si. „Potřeboval bych… kapku radosti.“

Maruška se usmála, sáhla do kapsy a vytáhla drobnou dřevěnou píšťalku, kterou jí kdysi vyřezal dědeček. Začala na ni hrát veselou melodii, co jí babička zpívala, když byla malá. Hudba se nesla labyrintem jako jarní vánek, a dráčkovi se rozzářily oči. Z jeho nozder vyšlehl plamínek, a on se s radostí vznesl do vzduchu.

„Děkuji ti, Maruško,“ zvolal a mávnutím křídel jí otevřel další cestu.

Maruška šla dál, unavená, ale odhodlaná. Slunce se sklánělo k západu, když konečně dorazila do středu labyrintu. A tam – uprostřed kruhové mýtiny – stála zlatá hrušeň. Její listy se třpytily jako hvězdy a plody se houpaly v lehkém vánku. Hrušky byly velké, zlatavé a voněly jako med s kapkou vanilky.

Ale nebyla tam sama.

Pod stromem stál… jednorožec.

Byl nádherný. Jeho srst zářila jako čerstvě napadaný sníh, hříva se vlnila v barvách duhy a na čele měl spirálovitý roh, lesklý jako perla.

„Vítej, Maruško,“ promluvil měkkým hlasem. „Čekal jsem na tebe.“

„Ty jsi ten jednorožec, jehož slza stvořila tuto hrušeň?“ zeptala se dívka udiveně.

Jednorožec přikývl. „Ano. A tys prokázala, že máš čisté srdce. Překonala jsi zkoušky labyrintu, pomohla jsi tvorům, kteří tě potřebovali, a neztratila jsi odvahu. Teď si smíš vzít hrušku. Ale pamatuj – každá hruška obsahuje kouzlo. Komu ji dáš, tomu splní jedno přání.“

Maruška si opatrně utrhla jednu hrušku a uložila ji do košíku. Poděkovala jednorožci, který jí pokynul hlavou a zmizel v záblesku světla.

Cesta zpět z labyrintu byla najednou přímá a jasná. Keře se rozestupovaly, ptáčci zpívali vítěznou píseň a slunce zalévalo les zlatavým svitem. Když dorazila domů, babička ji objala a oči se jí zalily slzami štěstí.

„To je ta hruška?“ zeptala se dojatě.

Maruška přikývla. „Jednorožec řekl, že splní jedno přání.“

Babička se pousmála. „Pak si něco přej, děvčátko.“

Maruška zavřela oči a zašeptala: „Přeji si, aby babička byla zdravá a šťastná navždy.“

Hruška se rozzářila, rozplynula se ve světle a babička najednou vypadala mladší, oči jí zářily a tvář měla růžovou jako jablíčko. Zasmála se a vzala Marušku za ruku.

„Ty moje zlatá holčičko…“

Od toho dne se Maruščin život změnil. Lidé z okolí si vyprávěli o dívce, která našla kouzelnou hrušeň a potkala jednorožce. Ale Maruška se nikdy nevychloubala. Raději pomáhala zvířátkům, sbírala květiny do herbáře a večer si s babičkou zpívaly u krbu.

A když přišla další zima, les znovu zazpíval – tentokrát píseň o dívce se srdcem čistým jako horská studánka, o zlaté hrušni a o jednorožci, který stále bdí nad labyrintem v hloubi lesa.