V jednom malebném království, kde se lesy třpytily rosou a potoky zpívaly své věčné písně, žila v malé chaloupce na kraji lesa dívka jménem Maruška. Byla to dobrá duše, která se starala o všechna zvířata v okolí. Vždy měla v košíku nějakou dobrotu pro srnky, oříšky pro veverky nebo seno pro starého kozla, který se potuloval lesem. Ten kozel byl zvláštní – jeho srst zářila jako stříbro a oči měl moudré, jako by viděl skrz čas.
Jednoho dne, když Maruška sbírala bylinky na louce, zaslechla hlasitý šelest v křoví. Opatrně se přiblížila a spatřila lišku, která se zoufale snažila rozplést ocas, zachycený v trní. „Počkej, pomůžu ti!“ zavolala Maruška a rychle přiskočila. Liška se nejprve lekla, ale když viděla, že jí dívka nechce ublížit, uklidnila se. Maruška opatrně vytáhla trny z jejího huňatého ocasu a liška se protáhla, šťastná, že je volná.
„Děkuji ti, děvče,“ promluvila liška nečekaně lidským hlasem. „Nejsi jen tak obyčejná dívka. Pomohla jsi mi, ačkoli jsi nemusela. Za to ti poradím: dej si pozor na hada se zlatou šupinou. Kde se objeví, tam přichází neštěstí.“
Než se Maruška zmohla na odpověď, liška zmizela mezi stromy. Dívka si promnula oči, jestli se jí to celé jen nezdálo, a pokračovala v cestě domů. Ale slova lišky jí zůstala v hlavě.
Večer, když se Maruška starala o kozla, všimla si, že z lesa vychází zvláštní světlo. Zvuky noci utichly, jako by se příroda zataila. A pak ho spatřila – hada se zlatou šupinou, který se plazil přímo k ní. Měl oči jako dvě malé hvězdy a jeho pohled Marušku doslova přikoval na místě.
„Dívko,“ promluvil had tichým, syčivým hlasem, „hledám toho stříbrného kozla. Dej mi ho, a já ti splním jedno přání.“
Maruška ucítila, jak jí po zádech přeběhl mráz. Stříbrný kozel byl jejím přítelem, ochráncem a společníkem v osamělých dnech. „Ne, nedám ti ho,“ odpověděla pevně. „Je to dobré zvíře a já ho mám ráda.“
Had zasyčel a jeho hvězdné oči se zaleskly. „Pak pocítíš mou kletbu,“ zašeptal a zmizel v trávě.
Druhý den ráno se Maruška probudila a zjistila, že kozel zmizel. Vydala se ho hledat, volala jeho jméno, ale nikdo neodpovídal. Když se vrátila domů, na prahu našla zvláštní vzkaz vyrytý do dřeva: „Najdeš ho tam, kde hvězdy tančí.“
Maruška si vzpomněla na starou pověst, kterou jí kdysi vyprávěla babička – na vrchol nedaleké hory, kde prý za jasných nocí tančí hvězdy. Bez váhání se vydala na cestu. Cesta byla dlouhá a plná překážek. Musela přebrodit divoký potok, proplést se houštím a vyšplhat po strmých skalách. Ale její odhodlání bylo silnější než únava.
Když dorazila na vrchol hory, uviděla nádherný tanec světel na noční obloze. Mezi hvězdami však spatřila černý stín – hada se zlatou šupinou, který se kroutil kolem stříbrného kozla. Kozel stál nehybně, jako by ho něco spoutalo.
„Pusť ho!“ vykřikla Maruška. Had se otočil a zasyčel. „Jedině pokud splníš mou podmínku. Vezmi si mou zlatou šupinu a obětuj ji hvězdám. Jen tak dokážeš zlomit kletbu.“
Maruška nevěděla, co tím had myslí, ale neváhala. Přiblížila se k němu a natáhla ruku. Had zasyčel, ale nakonec se mu na těle objevil zlatý lesk – jedna z jeho šupin se uvolnila a spadla Marušce do dlaně.
Dívka vzala šupinu a zvedla ji k nebi. Hvězdy se rozzářily a zatančily ještě rychleji. Náhle šupina vzplanula jasným světlem a proměnila se v prach, který se snesl na kozla. Ten potřásl hlavou, jako by se probudil ze sna, a jeho oči se znovu rozzářily moudrostí.
Had se stáhl a zmizel ve tmě. „Děkuji ti, Maruško,“ promluvil kozel. „Tvá odvaha a laskavost nás oba zachránily. Had byl kdysi hvězdou, ale jeho pýcha ho uvrhla na zem. Ty jsi však dokázala, že dobrota a odhodlání jsou silnější než jakákoli kletba.“
Maruška se usmála a objala svého zvířecího přítele. Společně se vydali zpátky dolů z hory, kde na ně čekal klidný, šťastný život plný dobrodružství a kouzel.