V hlubokém lese za modrým kopcem a stříbrnou řekou stála malá vesnice jménem Bukovinka. Mezi jejími obyvateli žila holčička jménem Maruška – skromná, odvážná a zvědavá. Každý den pomáhala mamince v zahrádce a starala se o jejich kozlíka Bobeše. Ale v srdci měla velké přání: zažít opravdové dobrodružství, o jakých si večer četla ve starých knížkách u kamen.

Jednoho dne, když se vracela z hájku se svazkem meduňky, zaslechla podivné šustění. Když se otočila, stála před ní liška. Měla lesklou rezavou srst, moudré oči a zlatavý chomáček chlupů na hřbetě.

„Neboj se, Maruško,“ oslovila ji liška lidským hlasem. „Hledala jsem tě. Ty jsi ta, která umí slyšet šepot přírody – ptáci ti zpívají, stromy ti radí a voda s tebou tiše hovoří. Potřebuji tvou pomoc.“

Maruška zůstala stát s otevřenou pusou, ale strach necítila. „Jak ti mohu pomoci, liško?“

„Jedna stará kouzelná věc byla ukradena z lesa. Magická lampa, ukrytá po generace hluboko v dutině prastarého dubu, zmizela. Bez ní se z lesa ztrácí kouzlo – víly blednou, květiny přestávají zpívat a řeky tekou mlčky. Věřím, že ty jsi schopná ji najít.“

„Ale kde ji mám hledat? A jak poznám, že je to ta pravá lampa?“ zeptala se Maruška.

Liška jí na to s šibalským úsměvem odpověděla: „V srdci lampy spí zaklínadlo – když ho vyslovíš, les ožije radostí a rozkvete tak, jako nikdy předtím.“

Následující den se Maruška vydala na cestu. Liška jí půjčila kouzelný list – zelený jako mech, který svítil v temnotě – a řekla jí, aby jej uchovávala u srdce. List prý ukáže cestu. Maruška se rozloučila s maminkou a kozlíkem Bobešem a vydala se na dobrodružství.

Putovala přes louky plné tančících motýlů, přes bažiny flétnujících žab až do hor, kde vítr zpíval smutné písně o ztraceném světle lampy. Cestou potkala sovu s jedním šilhajícím okem, která jí řekla, že lampa je ukryta v podzemní sluji u Černého jezera. Podle pověsti ji zde kdysi dávno uzamkl chamtivý skřítek jménem Brumral, který chtěl, aby lampa navěky svítila jen jemu a jeho zlatému pokladu.

Maruška pokračovala do nitra lesa, až dorazila k Černému jezeru. Jeho hladina byla temná jako samet, a když se k němu přiblížila, ozval se kuriózní skřípavý hlas.

„Copak copak? Kdo ruší ticho mé vody?“ zaskřípalo jezero a z vody se vyhoupla podivná bytost – rusalka s vlasy spletenými z trávy a očima jako prameny.

„Hledám magickou lampu. Prosím, veď mě,“ odvážně promluvila Maruška.

Rusalka se na ni dlouze podívala a pronesla: „Vidím světlo pravdy ve tvém srdci. Sleduj bubliny na vodě, povedou tě ke vchodu.“

Maruška nasedla do pramice, kterou jí rusalka vykouzlila z leknínu, a sledovala stoupající bubliny. Vedly ji až ke skalní stěně, která se po doteku kouzelného listu otevřela jako těžké dveře. Uvnitř to vonělo po pryskyřici a starém dřevu. Ve stříbrném mihotavém světle prošla chodbou a sestoupila do jeskyně, kde uprostřed na kamenném oltáři stála lampa.

Byla nádherná — z měděného plechu, pokrytá runami, se skleněnou baňkou, v níž tančil poklidný oheň.

Ale Maruška nebyla sama. V koutě seděla postavička vysoká sotva po kolena, vousatá až na břicho a oblečená v pytlovém kabátu. Byl to skřítek Brumral. Oči mu blýskaly jako dva kroupy.

„Tak ty chceš mou lampu? Ne tak docela, děvčátko. Tahle lampa patří mně!“ zaskřípal a poskočil.

„Ta lampa patří lesu,“ řekla klidně Maruška a pozvedla kouzelný list.

V tu chvíli začal list zářit oslnivě zeleným světlem. Skřítek si zakryl oči a začal mizet, rozpouštět se v záři jako stín za poledne.

„Ne, ne! Já chtěl jen trochu světla pro své zlato!“ zvolal naposledy a pak zmizel docela.

Když bylo po všem, vstoupila Maruška k lampě a natáhla ruku. Jakmile se jí dotkla, pocítila teplo a v hlavě se jí zjevila jediná věta, jako by ji tam šeptl vítr samotného lesa:

„Světlo pro všechny, komu chybí naděje.“

Maruška zaklínadlo vyslovila nahlas a lampa se rozzářila jako slunce. Jeskyně se roztřásla a v jejích zdech začaly vykvétat květiny, voda zurčela ze skalisek a zlaté mince, které tu Brumral skladoval, se proměnily v zlaté rybky, jež se rozletěly zpět do jezera.

Když vyšla z jeskyně, svět kolem ní se proměnil. Les zářil barvami, ptáci zpívali, stromy tančily ve vánku a liška ji čekala na louce ve stříbrném paprsku slunce.

„Přinesla jsi lampu zpět a její světlo uzdravilo les. Odměna ale není ve zlatě,“ pravila liška.

„Ale já žádnou nechci,“ usmála se Maruška.

Přesto liška mávla ocasem a u jejích nohou se objevil malý svazek svítících semínek. „Zasaď je doma a tvá zahrádka bude kvést celý rok. A tvůj kozlík už nebude nikdy kulhat.“

Maruška se vrátila domů. Maminka ji objala a Bobeš radostně bečel, když jí poskakoval naproti, úplně zdravý. Semínka zasadily do zahrady a od té doby tam květiny nejen rostly, ale i zpívaly drobné písničky.

A každý večer, když Maruška usnula, liška ji přišla navštívit do snů a šeptala jí nová kouzelná dobrodružství, protože jedno skončilo, ale mnohá teprve čekala.