Za sedmero horami a devatero řekami se rozkládalo království, které se jmenovalo Široširava. Bylo to zvláštní jméno, ale dávalo smysl – království bylo totiž tak široké, že když vyšlo slunce na východě, na západě ještě nebyla ani tma zažehnuta.

Vládla tam moudrá královna Elvíra, která měla tři dcery, ale žádného syna. Nejstarší byla krásná jako ranní rosa, prostřední zpívala jako slavík a nejmladší, jménem Maruška, byla sice tichá, ale nejzvídavější a nejodvážnější ze všech.

Jednoho dne, když Maruška putovala po království a sbírala bylinky u Čarolesa, zvedl se vítr tak silný, že se musela přikrčit k zemi. Stromy se ohýbaly, ptáci utichli a obloha potemněla. Z lesa se ozval hromový hlas:

„Široký přichází!“

Maruška se lekla, ale neuhnula. Z houští se vyřítil tvor tak obrovský, že zakryl slunce. Jeho ramena byla široká jako vrata od královského paláce, kroky těžké jako kamenné laviny. Byl to obr, ale ne ledajaký – říkalo se mu Široký.

„Hledám pomoc,“ zaburácel obr, a jeho hlas zněl, jako by padal starý hrad.

Maruška se narovnala a nebojácně se ho zeptala: „Jakou pomoc?“

Široký se sklonil, aby na dívku lépe viděl. „Z Hlubočerného jezera vylezla příšera. Žije tam už tisíc let, ale nyní se probudila. Zatopila vesnice, spálila lesy a pohltila světlo. Můj domov je ztracen. Potřebuji někoho, kdo se nebojí a pomůže mi ji znovu uspat.“

Maruška věděla, že tohle není obyčejné dobrodružství. Ale její srdce bylo plné odvahy a touhy pomáhat.

„Půjdu s tebou,“ řekla rozhodně.

A tak se Maruška s obrem Širokým vydala na cestu. Putovali dnem i nocí, přes rozbitá pole, zničené vesnice a praskající lávky. Široký chránil Marušku před deštěm svým širokým pláštěm z listí a kůry, a ona mu na oplátku připravovala čaje z bylin, které sbírala cestou.

Jednoho večera dorazili ke Stromoluži – prastarému stromu, který uměl mluvit. Měl dutinu plnou světla a jeho větve šuměly jako orchestr.

„Chcete-li porazit příšeru,“ pravil Stromoluž, „musíte najít tři kouzelné předměty: Zrcadlo pravdy, Krystal odvahy a Píšťalku ticha. Bez nich příšeru neuspíte.“

„Kde je máme hledat?“ zeptala se Maruška.

„Zrcadlo pravdy je ukryto v Jeskyni odrazu, kde každý vidí, kým skutečně je. Krystal odvahy leží na vrcholku Hory větrů, kam fouká strach. A Píšťalka ticha spí v Údolí šepotů, kde nikdo nesmí promluvit.“

Maruška a Široký se rozhodli, že nejprve půjdou do Jeskyně odrazu. Cesta vedla přes Temný hvozd, kde stromy šeptaly jména lidí, kteří se ztratili. Ale Maruška držela Širokého za ruku a došli až k jeskyni.

Uvnitř byla tma, ale ve stěnách jeskyně se zrcadlil svět. Když se Maruška podívala do stěny, neviděla sebe, jak vypadá, ale jaká je uvnitř – statečná, laskavá, ale i někdy nejistá.

Zrcadlo pravdy se objevilo ve chvíli, kdy se Maruška nebála vidět samu sebe. Stačilo se ho dotknout a proměnilo se v malý stříbrný přívěšek, který si zavěsila na krk.

Další den vyrazili na Horu větrů. Vítr byl tak silný, že málem sfoukl i Širokého. Maruška vylezla na vrchol sama, zatímco obr čekal dole. Na vrcholku stála kamenná socha lva. Měla zavřené oči a v tlapách držela modrý krystal.

Ozval se hlas: „Kdo se nebojí, ať vezme krystal.“

Maruška se bála výšek, větru i toho, co je čeká. Ale překonala strach, přistoupila ke lvu a dotkla se krystalu. Ten se rozzářil a vklouzl jí do kapsy jako kapka rosy.

Nakonec se vydali do Údolí šepotů. Tam i ptáci zpívali beze zvuku. Jakmile někdo promluvil, vítr odnesl jeho hlas navždy. Maruška a Široký kráčeli mlčky. Uprostřed údolí byl starý pařez a na něm píšťalka z mléčného dřeva. Maruška opatrně sáhla a vzala ji. Nic neřekla, ale z píšťalky se ozval tichý zvuk, jako pohlazení.

S těmito třemi předměty se vydali k Hlubočernému jezeru. Voda byla černá jako uhel a z jejího středu vystupoval obří stín. Příšera měla oči jako lávové lampy, z tlamy jí stoupala pára a každý její pohyb zvedal vlny vyšší než věže.

„Kdo se opovažuje rušit můj spánek?!“ zasyčela.

Maruška se nebála. Vytáhla Zrcadlo pravdy a nastavila ho příšeře. Ta uviděla, co je zač – neporazitelná síla, ale i bolest a samota. Zařvala.

Pak Maruška vytáhla Krystal odvahy. Jeho světlo proniklo příšeře do očí a ta se na okamžik zastavila. Nakonec Maruška foukla do Píšťalky ticha.

Zvuk byl tak jemný, že ho neslyšela ani sama příšera. Ale najednou se všechno ztišilo – voda se uklidnila, vítr ustal a příšera se začala pomalu zanořovat zpět do jezera, až zmizela úplně.

Obloha se vyjasnila a slunce znovu zalilo krajinu.

Široký se rozplakal – jeho domov byl zachráněn. Maruška se usmála a vrátila se s ním do království.

Královna Elvíra objala svou dceru a z celého království se slétli lidé, aby oslavili její odvahu. Široký se stal ochráncem země a Maruška byla jmenována První strážkyní kouzelných předmětů.

Od té doby se v Široširavě každý učil, že odvaha nevypadá vždy hrdinsky, že pravda může uzdravit a ticho má někdy větší sílu než křik.

A příšera? Ta dál spí v hlubinách jezera, klidná a usmířená… dokud někdo nezapomene, jakou moc mají dobro, odvaha a upřímnost.