Kdysi dávno, v zemi ukryté za horami a lesy, žila dívka jménem Maruška. Maruška bydlela s babičkou v malém domečku u úpatí vrchu zvaného Zelená hlava. Měla dlouhé kaštanové vlasy, laskavé srdce a nebála se práce. Každé ráno vstávala se zpěvem ptáků, krmila slepice, nosila vodu ze studny a pomáhala babičce na zahrádce.

Jednoho dne, když zrovna sbírala spadená jablka pod starou jabloní, zaslechla, jak babička vypráví sousedce o zázračném prameni, který prý schovávají hory nad lesem. „Kdo se z něj napije,“ říkala babička, „ten najde pravdu, kterou nejvíce potřebuje. Ale pramen se zjeví jen těm, kteří jsou čistí srdcem.“

Maruška nastražila uši. Celé dny snila o tom, že jednoho dne najde způsob, jak pomoci celé vesnici, která už mnoho let trpěla suchem. Studánky vyschly, potůčky jen nesměle klokotaly, a ani obloha se nerozplakala kapkou deště. Pokud by našla zázračný pramen, možná by mohla vodu přivést zpátky.

Druhý den ráno se rozloučila s babičkou, zabalila si do torny krajíc chleba, pár sušených hrušek a vyrazila směrem k Zelené hlavě. Cesta byla dlouhá a strmá, ale Maruška byla pevně rozhodnutá.

Když slunce stálo nejvýš, narazila na les, který začal být hustší a temnější. Stíny šuměly, jako by v sobě nesly tajemství. Vtom zaslechla tichý šramot za keřem. Potichu se připlížila blíž a spatřila malého tvora — trpaslíka v zeleném kabátku, s čepičkou jako šiška a vousy bílými jako sníh.

„Ajajaj, kdo to tady špehuje Aidrona, strážce Lesního nitra?“ zakřenil se, ale v očích mu blýskalo dobrosrdečné světlo.

„Nešpehuju vás, pane Aidrone,“ pousmála se Maruška, „jsem jen dívka z vesnice a hledám zázračný pramen, abych našla vodu pro naši ves.“

Trpaslík se zamyslel, pohladil si vousy a pak kývl. „Málokdo by se do takové výpravy vydal bez vlastního zisku. No dobrá. Pomohu ti. Ale cesta ke prameni je spletitá a ne každý ji zvládne. Pomohu ti však, pokud splníš tři zkoušky.“

Maruška přikývla bez váhání. Aidron jí ukázal stezku lemovanou kapradím a břečťanem, která vedla hluboko do srdce lesa.

První zkouškou bylo projít Hádankovým údolím. Les tam byl tichý a stromy stály jako strážci. Z křoví najednou vyskočil zářivý ptáček se zlatým peřím a promluvil lidským hlasem: „Chceš-li jít dál, uhodni mou hádanku. Mám krk, ale nemám hlavu. Mám dvě ramena, ale žádné ruce. Co jsem?“

Maruška chvilku přemýšlela, pak se usmála. „Jsi řeka,“ řekla jistě. Ptačí hádankář zakýval hlavou, uskutečnil tichý ptačí smích a rozplynul se ve vzduchu jako pára.

Druhá zkouška byla odvaha. Projít Jiskřivým potokem plným tajemných světel, které omámí každého, kdo se na ně příliš dlouho dívá. Aidron ji varoval: „Nedívej se do světel. Jdi rovně, ať se děje co se děje.“

Maruška tedy vkročila na klouzající kameny potoka. Ze všech stran na ni zírala světla — modrá, zelená, růžová. Šeptala její jméno, zpívala jí písničky z dětství, slibovala, že jí ukáží cesty bez bolesti. Maruška pevně semkla víčka a šla dál, až se dostala na druhý břeh.

Poslední zkouškou byla laskavost. Když vstoupili na louku pokrytou měsíčkem, narazili na zlomenou hrušeň. Pod ní leželo zraněné soví mládě. Zpod křídla mu vyčníval trn.

„Ale nemáme čas zastavovat,“ zvolal Aidron, „pramen je blízko!“

Ale Maruška poklekla, vyndala z torny kousek hrušky, který měla schovaný pro cestu, a podala ho sovičce. Potom opatrně vytáhla trn, roztrhla spodní lem své sukně a omotala raněné místo. Sovička jí pohlédla do očí, pískla a zmizela v záři měsíčního světla.

Země se zatřásla. Hrušeň se zvedla, větve se rozvlnily jako ruce a z kmene zazářila zlatá brána. Aidron vykřikl radostí. „Maruško, splnila jsi všechny zkoušky! Hrušeň byla poslední strážkyní pramene. Tvá laskavost ji probudila!“

Brána se otevřela a odkryla jeskyni, v jejímž středu zářil pramen. Voda v něm byla čistá a světlá, voněla po jablkách a pečeném chlebu. Maruška přistoupila a napila se. V tu chvíli se jí v srdci rozhostil klid — uvědomila si, jak moc miluje svůj domov, zvířata i lidi okolo.

Vzala si džbánek z jeskyně, naplnila ho vodou z pramene a vydala se s Aidronem zpátky. Cesta byla o poznání kratší, jako by ji les teď vítal.

Když dorazili do vesnice, stačilo několik kapek na suchou studnu a voda začala znovu tryskat. Pole zazelenala, stromy rozkvetly a lidé se radovali. Babička, když uviděla Marušku, rozplakala se štěstím.

A každý rok od té doby hrušky v jejich zahradě kvetly bohatěji než kdy jindy, a když někdo ochutnal jejich plod, poznal na vlastní kůži, co znamená čisté srdce a odvaha.

A Aidron? Ten se občas mihnul za stromy a šibalsky mrkl. Ale žádnou další zkoušku už po Marušce nikdy nechtěl.