V jednom malebném království, kde se lesy zelenaly a louky voněly květinami, stála na vrcholku kopce stará, kouzelná věžička. Nikdo přesně nevěděl, kdo ji postavil ani jak dlouho tam stojí, ale říkalo se, že její zdi jsou propleteny kouzly. Věžička byla obrostlá divokými trny, které ji chránily před nezvanými hosty. Lidé z okolí se věži vyhýbali, neboť věřili, že je zakletá.
Pod kopcem, kde se věžička tyčila, žila malá dívka jménem Maruška se svým otcem. Maruška byla veselá, zvědavá a měla srdce plné laskavosti. Její otec byl ovčák, a tak většinu dne trávil na pastvinách. Maruška mu pomáhala, zejména se starala o jejich oblíbenou kozu Bělku, která byla nejen moudrá, ale prý i trochu kouzelná. Maruška si často povídala s Bělkou, a i když si myslela, že ji koza nerozumí, někdy měla pocit, že jí Bělka kýváním hlavy odpovídá.
Jednoho dne, když Maruška sbírala hrušky na okraji lesa, zaslechla zvláštní zvuk. Znělo to jako volání o pomoc. Otočila se a spatřila, jak z věžičky na kopci stoupá tenký proužek kouře. Maruška věděla, že by tam neměla chodit, ale nemohla si pomoci. Zavolala na Bělku, která se pásla opodál, a společně se vydaly směrem k věžičce.
Cesta byla strmá a trnitá. Maruška se několikrát poškrábala o ostré větve, ale Bělka jí statečně klestila cestu svými silnými rohy. Když konečně dorazily k věžičce, Maruška spatřila, že trny, které věž obklopovaly, se samy pohybují, jako by žily vlastním životem. U vchodu do věže ležela malá hruška, která vypadala, že sem nepatří. Maruška ji zvedla a v tu chvíli uslyšela hlas.
„Kdo se odvážil přijít až sem?“ ozvalo se z věže. Maruška se polekala, ale statečně odpověděla: „Jsem Maruška a slyšela jsem volání o pomoc. Kdo jsi?“
„Jsem zakletý princ,“ odpověděl hlas. „Kdysi jsem byl proměněn v neviditelného ducha a uvězněn v této věži. Jen hruška, kterou máš v ruce, může zlomit mé prokletí. Ale musíš být opatrná. Trny kolem věže tě nepustí dovnitř, pokud neprokážeš svou odvahu a čisté srdce.“
Maruška se podívala na Bělku, která na ni povzbudivě kývla. Dívka si dodala odvahy a přiblížila se k pohybujícím se trnům. Ty se však najednou zastavily a vytvořily úzkou cestičku, kterou Maruška mohla projít.
Uvnitř věžičky bylo šero a chladno. Na stěnách visely staré obrazy a v rohu místnosti stál malý stolek, na kterém ležel zlatý klíč. „Vezmi klíč a odemkni truhlu, která je ukryta pod schody,“ ozval se opět princův hlas.
Maruška našla pod schody starou dřevěnou truhlu. Když ji zlatým klíčem odemkla, spatřila uvnitř malý pohár plný zlatavé tekutiny. „Vypij ji,“ řekl princ. Maruška se však zarazila. Co když je to past? Ale pak si vzpomněla na trny, které ji pustily dovnitř, a na Bělku, která ji doprovázela. Věděla, že musí důvěřovat svému srdci. Zvedla pohár a napila se.
Jakmile tak učinila, celá věžička se rozzářila zlatým světlem. Trny, které ji obklopovaly, se proměnily v krásné květiny a z věže se začal vynořovat mladý princ. Jeho tvář byla laskavá a oči mu zářily vděčností.
„Maruško, svým odvážným činem jsi zlomila mé prokletí. Byl jsem zakletý zlou čarodějnicí, která mě proměnila v ducha a uvěznila zde. Jen někdo se srdcem čistým jako ty mě mohl osvobodit.“
Maruška se usmála, ale pak si všimla, že princ se dívá na Bělku. „A ty,“ řekl princ směrem ke koze, „jsi strážkyní kouzel tohoto kraje. Děkuji ti, že jsi Marušce pomohla najít cestu.“
Bělka jen spokojeně zamečela a pohupovala hlavou, jako by věděla, že její úkol byl splněn.
Princ nakonec Marušce poděkoval a nabídl jí a jejímu otci, aby se přestěhovali do jeho zámku, kde už nikdy nebudou mít nouzi. Maruška s otcem souhlasili, ale požádali, aby mohli vzít Bělku s sebou. Princ se zasmál a slíbil, že Bělka bude mít na zámku svou vlastní pastvinu.
A tak Maruška, její otec a Bělka žili šťastně na zámku, zatímco věžička zůstala na kopci, nyní obklopená květinami místo trnů, jako připomínka odvahy a laskavosti malé dívky, která se nebála čelit neznámému.