V dávných dobách, kdy se v hustých lesích ukrývali čarodějové a vědmy znali tajemství bylin i kouzel, žila v jedné malé vesnici dívka jménem Maruška. Byla to hodná a laskavá dívka, která pomáhala své babičce na statku. Měli jen malý domek a několik zvířat, mezi nimi i husu jménem Běla. Běla byla neobyčejná husa – nejenže byla celá sněhobílá jako čerstvě napadaný sníh, ale zdálo se, že Marušce rozumí, kdykoli s ní mluvila.
Jednoho dne přišla do vesnice zvláštní zpráva. Lidé říkali, že se na starém hřbitově, který ležel na okraji lesa, dějí podivné věci. V noci tam prý září tajemná světla a z lesa se ozývají podivné hlasy. Vesničané si začali šeptat o zlém čaroději, který se tam usídlil a provádí temná kouzla. Nikdo se však neodvážil jít blíž a zjistit pravdu.
Maruška byla odvážná dívka a rozhodla se tajemství starého hřbitova odhalit. Uvázala si šátek, vzala do ruky hliněnou lampičku a vydala se na cestu. Běla ji nechtěla nechat jít samotnou a vesele si vykračovala po jejím boku. Když došly na kraj hřbitova, Maruška spatřila podivné modré světlo, které se vznášelo mezi náhrobky. Najednou zaslechly tichý šepot.
„Kdo se sem odvažuje přijít?“ zazněl hluboký hlas.
Maruška se nezalekla. „Jsem Maruška z vesnice. Chci vědět, kdo tu působí kouzla.“
Z mlhy se vynořil vysoký muž v dlouhém černém plášti. Měl dlouhé šedé vousy a v očích mu plálo zvláštní světlo.
„Jsem čaroděj Horimír,“ řekl. „Hlídám toto místo a hledám něco, co mi bylo ukradeno.“
„A co to je?“ zeptala se Maruška.
Čaroděj si povzdechl. „Kdysi jsem měl kouzelný kámen, který mi dával moc nad větry a světlem. Ale byla zde zlá vědma jménem Žibřida, která mi ho vzala a ukryla v lese. Bez něj nemohu ochránit tuto zemi před temnými silami.“
Maruška chvíli přemýšlela. Pokud byl čaroděj skutečně strážcem, pak mu mohla pomoci. „Já vám ten kámen pomohu najít,“ řekla statečně.
Čaroděj přikývl. „Ale musíš si dát pozor. Žibřida není obyčejná vědma, její kouzla jsou mocná.“
Maruška se vydala do lesa, a jak šla, Běla se držela těsně u ní. Po chvíli dorazily na mýtinu, kde stála stará chaloupka. U dveří seděla shrbená žena s dlouhými, rozcuchanými vlasy. Její oči byly bystré a pronikavé.
„Vím, proč jsi přišla,“ zavrčela vědma. „Chceš čarodějův kámen. Ale já ti ho jen tak nedám.“
„Co tedy musím udělat?“ zeptala se Maruška odhodlaně.
Žibřida se usmála. „Musíš mi dokázat, že jsi hodná a statečná. Dám ti tři úkoly. Pokud je splníš, kámen je tvůj.“
Maruška přikývla. „Jaký je první úkol?“
„Musíš mi přinést vodu z kouzelné studánky na vrcholu Hromové hory,“ řekla vědma.
Maruška se otočila a vyrazila k hoře. Cesta byla dlouhá a strmá, ale Běla jí byla stále nablízku. Když konečně dorazily ke studánce, zjistily, že voda je ukrytá pod těžkým kamenem. Maruška se pokusila kámen odvalit, ale byl příliš těžký. Najednou Běla zatřepotala křídly a začala zobákem strkat do kamene. K velkému překvapení se kámen pohnul! Společně se jim podařilo ho odstranit a nabrat vodu do džbánu.
Vrátily se k vědmě, která spokojeně přikývla. „Dobře. Teď musíš najít zlaté pírko ze sovího hnízda, které se skrývá hluboko v lese.“
Maruška se vydala do lesa a hledala soví hnízdo. Nakonec uviděla starý dub, v jehož koruně hnízdo bylo. Ale jak se tam dostat? Najednou Běla vzlétla, což Marušku překvapilo – dosud si myslela, že neumí létat! Husa do hnízda doletěla a zobákem vytáhla zlaté pírko. Pak ho opatrně přinesla Marušce.
Vědma si pírko prohlédla a uznale přikývla. „Poslední úkol. Musíš mi přinést květinu, která kvete jen za svitu měsíce na nejvyšším bodě hřbitova.“
Maruška se vrátila na hřbitov a hledala květinu. Měsíc právě vycházel a jeho světlo osvítilo malý bílý květ rostoucí mezi starými náhrobky. Maruška jej opatrně utrhla a přinesla vědmě.
Žibřida se usmála. „Splnila jsi všechny úkoly. Jsi hodná a statečná. Tady máš čarodějův kámen.“
Maruška vzala kámen a běžela zpět k Horimírovi. Když mu ho podala, čaroděj jej pozvedl k nebi a jeho moc se vrátila. Hřbitov se pročistil od podivných mlh a temná kouzla zmizela.
„Děkuji ti, Maruško,“ řekl čaroděj. „Jsi opravdu statečná dívka.“
Pak se podíval na Bělu. „A ty nejsi obyčejná husa, že?“ usmál se.
Maruška se na svou kamarádku podívala s překvapením. Náhle se kolem Běly rozvířila záře a místo husy tam stála krásná dívka s dlouhými vlasy.
„Jsem zakletá princezna. Čekala jsem na někoho, kdo mě vysvobodí,“ řekla s úsměvem.
Když čaroděj použil svůj kouzelný kámen, Běla se mohla vrátit do své pravé podoby. Maruška byla šťastná, že její nejlepší přítelkyně je volná.
Od té doby žila princezna s Maruškou a její babičkou, a všechny tři si byly jako sestry. Čaroděj Horimír dál chránil hřbitov a vědma Žibřida už nikdy nepáchala žádné zlé skutky.
A tak se všechno v dobré obrátilo.