Za sedmero kopci a sedmero lesy, v zemi plné květin a zurčících potoků, stál starobylý hrad s vysokou věžičkou, která se leskla stříbřitě pokaždé, když na ni zasvítilo slunce. V té věžičce, obrostlé břečťanem a obklopené růžemi, bydlela malá dívka jménem Maruška. Byla to vnučka hradního zahradníka a měla srdce plné laskavosti, zvědavosti a snů. Všichni v kraji ji měli rádi, neboť každému pomohla, ať už šlo o nalezení ztraceného kotěte, ošetření poraněného ptáčka, nebo jen o vlídné slovo.

Jednoho dne, když Maruška seděla na parapetu věžičky a sledovala, jak vítr pohupuje větvemi stromů, spatřila na obzoru podivné mraky. Byly temné a pohybovaly se příliš rychle. Když se přiblížily, z nebe se snesl obrovský stín. Celé údolí ztichlo — ptáci přestali zpívat, vítr se utišil a všichni lidé se skryli.

Z lesa se vynořil obr. Byl větší než stodola, jeho kroky otřásaly zemí a jeho hlas zněl jako dunění hromu. Ale co bylo nejpodivnější — obr plakal. Slzy mu stékaly po obrovských tvářích a kapaly na zem jako dešťové kapky. Lidé se ho báli, ale Maruška, která měla srdce odvážné a soucitné, se nebála. Sebrala se a vyšla z věžičky ven.

Obr si jí všiml a zastavil se.

„Proč pláčeš, dobrý obře?“ zeptala se Maruška tiše, ale její hlas se nesl jako píseň.

Obr si otřel oči velikou dlaní. „Ztratil jsem svou kouzelnou flétnu. Bez ní nemohu zpívat stromy k spánku, nemohu hladit vítr a nemohu usmířit mraky. Bez ní jsem jen velký a nešikovný.“

Maruška ho chvíli pozorovala. „A kde jsi ji ztratil?“

„V jeskyni za Tmavým kopcem. Vlezl tam zlý drak a já se bál, že ho svým zpěvem rozzlobím, tak jsem flétnu schoval a utekl. Ale teď nevím, kde přesně je.“

Maruška se zamyslela. Věděla, že cesta k Tmavému kopci je dlouhá a nebezpečná. Ale nechtěla obrovi nechat zlomené srdce. A tak se rozhodla, že mu flétnu přinese zpět.

Když se to dozvěděl místní kníže, starý, ale spravedlivý muž, navrhl jí, aby si vzala s sebou koně a kouzelný prsten, který měl schovaný od mládí. „Tento prsten tě ochrání před zlými bytostmi, ale jen tehdy, když budeš mluvit pravdu a tvé úmysly budou čisté,“ řekl.

Maruška poděkovala, vzala si prsten, sedla na koně a vydala se na cestu. Putovala přes lesy, kde zpívaly stromy, a přes louky plné světlušek. V noci jí svítily hvězdy a vítr jí šeptal pohádky do uší.

Po několika dnech dorazila k Tmavému kopci. Byl zahalen mlhou a kolem něj kroužili havrani. Na vrcholu stála černá jeskyně, z níž vycházel zápach síry. Maruška sesedla z koně, pohladila ho po hřívě a řekla: „Počkej tady. Vrátím se.“

Vstoupila do jeskyně a kráčela potichu, jen s lucernou a prstenem na prstu. Uvnitř bylo ticho, ale vzduch byl těžký. Najednou ucítila teplo a zahlédla rudé světlo. A tam, uprostřed jeskyně, ležel drak. Měl zelené šupiny a oči jako dvě žhavé uhlíky. A vedle něj na kameni ležela dřevěná flétna.

Maruška se přikrčila a přemýšlela. Věděla, že se k flétně nemůže připlížit bez povšimnutí. A tak si stoupla a hlasem pevným, ale vlídným řekla: „Dobrý draku, přišla jsem si pro flétnu, která patří obrovi. Bez ní nemůže zpívat stromům a vítr je smutný.“

Drak otevřel oči a zvedl hlavu. „A proč bych ti ji měl dát, děvče?“

„Protože je to správné. Obr není zlý. Jen má zlomené srdce. A já chci pomoci.“

Drak chvíli přemýšlel. „Víš, že lidé se mě bojí a pronásledují mě? Proto jsem si flétnu vzal. Její melodie mě uklidňovala.“

Maruška se usmála. „Kdybys chtěl, můžeš s námi. Obr by jistě rád hrál i pro tebe.“

Drak se zadíval na Marušku, pak na prsten, který jí zářil na ruce, a nakonec přikývl. „Dobře. Ale jen pokud opravdu myslíš, co říkáš.“

A tak se drak zvedl, jemně uchopil flétnu a podal ji Marušce. Společně opustili jeskyni a vydali se zpět. Cestou drak letěl nad nimi, ale neděsil nikoho — jeho křídla byla tichá a oči laskavé.

Když dorazili zpět k věžičce, obr už čekal. Když spatřil flétnu, zaradoval se, a když uviděl draka, zaváhal. Ale pak mu Maruška vše vysvětlila a obr se usmál. „Děkuji ti, maličká. A tobě, draku, odpouštím. Pojď, zahrajeme spolu.“

A tak se stalo, že celá země se rozezvučela kouzelnou hudbou. Stromy tančily, řeky zpívaly a lidé se smáli. Maruška byla oslavována jako hrdinka, ale ona jen pokrčila rameny a řekla: „Já jen chtěla pomoci.“

Kníže jí dal na památku zlatý medailon ve tvaru věžičky a v celém království se začaly vyprávět příběhy o statečné dívce, která přinesla zázrak. Každý, kdo prošel kolem věžičky, se pozastavil a vzpomněl si, že někdy stačí jen dobré srdce, abychom změnili svět.

A obr, drak a Maruška? Stali se nerozlučnými přáteli. Společně pořádali hudební slavnosti, na které přicházeli lidé z dalekých koutů země. A věžička? Ta zářila ještě více než dříve, protože v sobě uchovávala vzpomínku na zázrak, který se zrodil z odvahy, laskavosti a přátelství.