Bylo nebylo, v jednom malém království, které se ztrácelo v mlhách hor a lesů, žil mladý chlapec jménem Matěj. Nebyl to žádný princ ani rytíř, jen syn kováře. Ale v srdci nosil odvahu větší než celé království. Každý v městečku ho měl rád pro jeho laskavost a ochotu pomáhat, ale Matěj cítil, že jeho život má být víc než jen o těžkých kladivech a horkém kovu. Toužil po dobrodružství.
Jednoho podzimního rána, kdy mlha ležela nad krajinou jako těžký závoj, Matěj uslyšel podivný zvuk. Bylo to slabé zakňučení, které se neslo z lesa za hřbitovem. Lidé z městečka se tomu místu vyhýbali, protože říkali, že tam straší. Matěj se však nebál. Vzal si lucernu, zastrčil do opasku malý nůž a vydal se za zvukem.
Když dorazil k okraji lesa, uviděl něco nečekaného. Na zemi ležel maličký dráček. Měl lesklé zelené šupiny a oči jako dvě jantarové perly. Jedno křídlo měl zraněné a těžce dýchal. Matěj se k němu opatrně přiblížil a zašeptal: „Neboj se, já ti pomůžu.“
Dráček, který se jmenoval Florián, se na Matěje podíval a kývl hlavou. Byl příliš slabý, aby mluvil. Matěj ho zvedl do náruče a odnesl domů. Tam mu omyl ránu, ovázal křídlo a dal mu trochu mléka. Florián se brzy zotavil a mezi ním a Matějem vzniklo přátelství, jaké si ani jeden z nich neuměl představit.
Jednoho večera, když seděli u ohně, Florián konečně promluvil: „Matěji, zachránil jsi mě, a já ti za to musím něco říct. Nejsem obyčejný dráček. Pocházím z dalekého kraje, kde vládne zlá čarodějnice jménem Mordena. Ukradla z naší země Závoj světla, kouzelný předmět, který chrání náš svět před temnotou. Bez něj náš domov umírá.“
Matěj se zamyslel. „A jak ti mohu pomoci?“
„Musíme ten závoj získat zpět,“ odpověděl Florián. „Ale cesta k Mordeninu hradu je dlouhá a plná nebezpečí.“
Matěj nezaváhal ani na chvíli. „Půjdu s tebou. Společně to zvládneme.“
A tak se vydali na cestu. Prošli hustými lesy, překonali divoké řeky a vystoupali na vysoké hory. Na každém kroku čelili nástrahám, ale jejich přátelství a odvaha je vždy zachránily. Florián dokonce naučil Matěje pár kouzel, která se jim hodila proti zlým stvůrám, jež čarodějnice vyslala, aby je zastavila.
Po mnoha dnech dorazili k Mordeninu hradu. Byl to temný, děsivý zámek obklopený mlhou. V jeho středu stála vysoká věž, kde čarodějnice ukrývala Závoj světla. Matěj a Florián se rozhodli, že se rozdělí. Florián odláká čarodějnici, zatímco Matěj se pokusí ukrást závoj.
Plán se jim podařil. Florián zuřivě máchal svými křídly a plival malé ohnivé koule, aby čarodějnici zmátl. Mezitím Matěj vyšplhal na věž, kde našel Závoj světla zavěšený na zlatém háku. Jakmile se ho dotkl, celý hrad se otřásl. Mordena pocítila, že její moc slábne.
„Ty hlupáku!“ zaječela, když spatřila Matěje se závojem v rukou. „Myslíš si, že mě můžeš porazit?“
Matěj však pevně sevřel závoj a zvolal jedno z kouzel, která ho Florián naučil. Závoj začal zářit tak jasně, že celá místnost byla zaplavena světlem. Mordena zakřičela a proměnila se v černý kouř, který se vznesl k nebi a zmizel.
S Mordeniinou porážkou se hrad začal rozpadat. Matěj a Florián utíkali, co jim nohy a křídla stačily. Když se dostali do bezpečí, otočili se a sledovali, jak se temný zámek zřítil do nicoty.
„Dokázali jsme to,“ zašeptal Florián. „Zachránili jsme můj domov.“
Matěj se usmál. „A teď se vrátíme zpět, abychom Závoj světla vrátili tam, kam patří.“
Cesta zpět byla mnohem radostnější. Když dorazili do Floriánova domova, zjistili, že se vše začíná uzdravovat. Stromy opět zelenaly, potůčky zurčely a na obloze zářilo slunce. Lidé a draci z Floriánovy země oslavovali Matěje jako hrdinu.
Ale Matěj věděl, že je čas vrátit se domů. Rozloučil se s Floriánem a slíbil, že na něj nikdy nezapomene. Když se vrátil do svého městečka, nikomu neřekl, co zažil. Ale jeho oči zářily jinak – jako by v nich byla ukryta všechna světla světa.
A od té doby, když někdo v městečku potřeboval pomoc nebo ochranu, Matěj byl vždy připraven. Vždyť jednou hrdina, navždy hrdina.