V hlubokém údolí mezi vysokými kopci se tyčila osamělá věž. Nebyla to ledajaká věž — byla kamenná, porostlá mechem, s úzkými okny a tajemným světlem, jež vycházelo z jejího vrcholu každou noc, když se obloha zatáhla hvězdami. Lidé z okolních vesnic se věži vyhýbali, protože se tradovalo, že ji střeží příšera. Nikdo ji nikdy pořádně neviděl, ale mnozí přísahali, že slyšeli její ryčivý hlas v temných nocích.

Nedaleko od věže, v malé chaloupce na kraji lesa, žil chlapec jménem Matěj. Byl zvědavý a odvážný, rád snil o dobrodružstvích a tajemstvích. Jeho jedinou společnicí byla chytrá, mluvicí husa jménem Hadrunka. Hadrunka nebyla obyčejná husa — kdysi bývala kouzelnicí, než ji zlý čaroděj proměnil v husu, protože se mu postavila. Přesto si zachovala rozum, jazyk a špetku magie, která jí pomáhala učinit věci nečekané.

Jednoho večera, právě když se slunce začalo schovávat za horami, zpozorovali Matěj s Hadrunkou podivné světlo na nebi. Z vrcholku věže vyšlehl záblesk modro-zlatého světla a obloha se najednou na okamžik rozzářila, jako by někdo zapálil obří lampu.

„To není obyčejné světlo,“ zamumlala Hadrunka a její bělostné peří se naježilo.

Matěj se k ní naklonil. „Myslíš, že se tam nahoře něco děje?“

Hadrunka kývla hlavou. „Cítím magii. Někdo nebo něco ve věži probudilo starou sílu.“

A tak se druhého rána, s batůžkem plným chleba, sýra a sušeného jablka, Matěj s Hadrunkou vypravili na cestu. Lesem šli tiše, protože v těch hlubinách žili tvorové, kteří se rádi plížili stíny. Prošli přes zarostlou cestičku, přešli kamenný most přes zurčící potůček a došli až k patě kopce, kde věž stála.

Věž byla vyšší, než si Matěj představoval. A jakmile se k ní přiblížili, uslyšeli hluboké bručení. Země se trochou zatřásla.

„Příšera,“ zašeptal Matěj a sevřel rukojeť dřevěného proutku, který sebou nosil. Nebyla to zbraň, ale spíš pro štěstí.

Ale Hadrunka nepanikařila. „Neboj se, mám plán. Ale budeš mi muset pomoct.“

Plížili se podél zarostlé zdi až k malým dvířkům. Byla zamčená, ale Hadrunka vylovila zpod křídel malou lahvičku s třpytivým práškem. „Toto je prach otevření, stačí kápnout na zámek.“

Jedna kapka a zámek lehce cvakl. Dveře se otevřely a odhalily točité schodiště, které vedlo nahoru. Věž dýchala zatuchlostí starých knih a kouzelných experimentů, ale v každém koutu bylo cítit magii.

Když stoupali, schody se náhle zhouply. S rachotem se z mračna prachu zjevil stín. Příšera.

Byla vysoká jako dva dospělí muži, měla tělo pokryté černými chlupy, dlouhé paže s drápy a oči jako dvě lucerny. Ale nebyla zlá — vypadala nešťastně. Z jejího krku visela řetízkem opotřebovaná lampa, která nesvítila.

„Kdo ruší můj smutek?“ zahřměl tvor.

Matěj se odvážil promluvit. „My nejsme nepřátelé,“ zvolal. „Chceme pomoci! Co tě trápí?“

Příšera zamrkala, jako by dlouho nečekala, že se jí někdo zeptá. Pak si sedla na kamenný schod a vyprávěla svůj příběh. Kdysi byla strážcem lampy moudrosti. Lampa svítila a ukazovala světlo pravdy všem, kdo se ztratili. Ale jednoho dne ji navštívil temný čaroděj, ukradl plamen lampy a uzamkl ho v kouzelném světě za zrcadlem.

„Od té doby lampa nesvítí a moji moc nahradila bolest a samota,“ dokončila příšera smutně.

Matěj se otočil na Hadrunku. „Musíme tu lampu znovu zapálit.“

Hadrunka pokývala. „Musíme jít za zrcadlo. Ale nebude to jednoduché.“

Na vrcholku věže stálo obrovské zrcadlo pokryté runami a hvězdným prachem. Hadrunka zamumlala kouzlo a zrcadlo se zalesklo jako hladina jezírka. Matěj natáhl ruku — a zmizel.

Ocitl se na místě, které vypadalo jako sen. Nebe bylo fialové, stromy modré a trávu tvořily stříbrné listy. V dálce viděl plamen — zlatý a mihotavý, jako malá hvězdička.

Ale než k němu došel, objevil se stín: Strážce ohně.

Byl to bytost z mlhy a kamene, dva obří rohy a tělo složené z tajemství.

„Kdo si žádá plamen?“ zaburácel.

„Ten, kdo chce vrátit světlo do lampy moudrosti,“ řekl Matěj.

Strážce mlčel a pak pomalu kývl. „Musíš odpovědět na otázku pravdy. Kdo je odvážný: ten, kdo bojuje, nebo ten, kdo přizná, že se bojí?“

Matěj se chvilku zamyslel a pak s jistotou řekl: „Oba jsou odvážní, ale ten, kdo přizná strach, ukazuje větší sílu.“

Strážce se pousmál, například pokud by mlžné obrysy mohly něco takového udělat, a uvolnil cestu. Matěj přešel k plameni. Když se ho dotkl, zahrnulo ho teplo a cinknutí zvonků. A v tu chvíli se znova ocitl ve věži, lampa na krku příšery se rozzářila.

Příšera se usmála, a s ní celý prostor. Temnota ustoupila a zdálo se, že i zdi věže se narovnaly. Příšera se narovnala a její temný tvar začal mizet. Najednou před Matějem a Hadrunkou stál stařičký zakletý mudrc.

„Dlouhá léta jsem byl příšerou, protože jsem nedokázal ubránit plamen. Vaše odvaha mě osvobodila,“ poděkoval.

Jako poděkování jim předal svitek s mapou skrytého kraje, kde se plní tajná přání, a malé klíče od magické knihovny ve věži, kterou vrátil do světa magie. A pak s úsměvem zmizel v tanci světla.

Matěj s Hadrunkou se vrátili do své chalupy. Ale každou noc cestovali ve snech do věže, učili se kouzlům, četli staré knihy a sem tam si povídali s přítelem, jenž kdysi býval příšerou.

A lampa moudrosti znova svítila na vrcholu věže, ukazovala ztraceným poutníkům cestu — nejen lesem, ale i do vlastního srdce.