V dávných dobách, v kraji obklopeném hustými lesy a rozlehlými loukami, stála stará jabloň. Byla to zvláštní jabloň, jejíž větve se skláněly až k zemi, a její plody zářily jako kapky zlata. Nikdo ve vesnici se však ke stromu neodvážil přiblížit, neboť se o něm povídalo, že je zakletý.

Kdysi dávno totiž nad jabloní vyslovila kletbu zlá příšera z bažin, která se jmenovala Kalogron. Kalogron byl obrovský, s kůží pokrytou šupinami a očima jako planoucí uhlíky. Kdysi se vloudil do vesnice a požadoval, aby mu lidé přinášeli oběti v podobě zlata a drahých kamenů. Když se vesničané vzepřeli, Kalogron jim z pomsty zaklel jabloň, která byla jejich pýchou a symbolem hojnosti. Od té doby každý, kdo utrhl její plod, proměnil se ve strom a zůstal navždy uvízlý v lese.

V jedné chaloupce na okraji vesnice žil chlapec jménem Matěj. Byl to veselý a odvážný hoch, který miloval příběhy o kouzlech a dobrodružstvích. Jednoho večera mu jeho babička vyprávěla o jabloni a o kletbě, která na ni padla. Matěje ten příběh zaujal natolik, že se rozhodl zjistit, zda je pravdivý.

„Matěji, ani na to nemysli!“ varovala ho babička, když viděla, jaké má plány. „Ta příšera je stále někde tam v lese. Nech jabloň na pokoji!“

Ale Matěj byl příliš zvědavý a cítil v srdci touhu něco změnit. Brzy ráno, ještě před východem slunce, se vydal k lesu, kde rostla zakletá jabloň. Jakmile k ní přišel, uviděl něco zvláštního. Na větvi stromu seděl drobný mužík s průsvitnými křídly, které se třpytily jako rosa v ranním světle. Byl to vílák jménem Lirien, strážce lesa.

„Co tu hledáš, chlapče?“ zeptal se Lirien přísně, ale jeho hlas zněl jemně jako vánek.

„Chci zjistit, jestli mohu zlomit kletbu jabloně,“ odpověděl Matěj odhodlaně. „Chci, aby vesnice mohla znovu užívat její plody.“

Lirien si ho chvíli měřil pohledem, pak vzdychl a pokynul mu, aby se posadil. „Dobře, řeknu ti, jak to je. Kletbu může zlomit jen ten, kdo má odvahu čelit Kalogronovi a přinese mu něco, co si cení víc než zlata. Ale varuji tě – Kalogron je lstivý a nebezpečný.“

Matěj přikývl. „Co bych mohl přinést, aby to překonalo jeho touhu po bohatství?“

„To ti nemohu říct,“ odpověděl Lirien. „To musíš zjistit sám.“

Matěj poděkoval vílákovi a vydal se hlouběji do lesa. Cestou přemýšlel, co by mohlo mít pro Kalogrona takovou hodnotu. Když dorazil k bažinám, kde měl Kalogron svůj doupě, spatřil ho. Příšera seděla na hromadě drahokamů a zlata, její oči svítily jako dva uhlíky a z tlamy jí vycházel dým.

„Kdo se odvažuje rušit můj klid?“ zaburácel Kalogron, jakmile si všiml Matěje.

„Jsem Matěj z vesnice pod lesem,“ odpověděl chlapec a snažil se, aby se mu nechvěl hlas. „Přišel jsem tě požádat, abys zrušil kletbu jabloně.“

Kalogron se zachechtal, až se země zatřásla. „A proč bych to měl udělat? Ta kletba je mým darem těm, kteří mě urazili.“

„Protože ti přinesu něco, co bude mít větší cenu než všechno to zlato a drahokamy,“ řekl Matěj odvážně.

Příšera se zajímala. „A co to je?“

Matěj si uvědomil, že nemá nic, co by mohl nabídnout. Ale pak si vzpomněl na babičku. „Dám ti svůj čas,“ řekl náhle. „Čas, který bych mohl strávit se svou rodinou, se svými přáteli. Dám ti svůj čas, abys ho mohl použít, jak budeš chtít.“

Kalogron se zarazil. Takovou nabídku ještě nikdy nedostal. „Jak si to představuješ, chlapče?“ zeptal se podezřívavě.

„Vezmi mě místo těch jabloní, které proměňuješ v kamenné stromy.“