Za sedmero kopci a hluboko v zelenajícím se lese, kde ptáci zpívají písně, které ještě nikdo neslyšel, kde paprsky slunce tančí na mechu a kde šum listí připomíná šepot dávných příběhů, stála brána. Nebyla to obyčejná brána, vyrobená z prken či kovu. Byla spletena z kořenů starých stromů, porostlá lišejníkem, se třpytivými kapkami rosy jako drahokamy. Nikdo nevěděl, kdy přesně tam vznikla, ale každý, kdo lesem procházel, cítil v jejím okolí zvláštní teplo na srdci a lechtání v dlaních – jako by se dalo každou chvílí vzlétnout.

Jednoho dne do toho lesa vstoupil chlapec jménem Matěj. Měl zrzavé vlasy jako liščí kožíšek a oči zvídavé jako veverka, co právě objevila nový strom. Jeho vesnice ležela na okraji lesa, ale místní lidé se do hlubších částí nikdy neodvážili. Říkali si, že tam sídlí stará magie, která si hraje s časem a myšlenkami – a s těmi je prý radno zacházet opatrně. Jenže Matěj byl jiný. Chtěl poznat tajemství.

Jednou v podvečer, když se nebe začalo zbarvovat do růžova a ptáci v korunách stromů zpívali poslední písně dne, Matěj zahlédl něco, co vypadal jako záblesk světla mezi stromy. Bylo to jen na okamžik, ale i ten stačil, aby ho jeho zvědavost vedla dál a dál. A tak šel, až přišel k bráně.

Stál před ní a cítil, jak mu srdce buší. Brána tiše šeptala, nebo to byl snad vítr? Natahoval ruku, ale pak ucukl. Teprve když se podíval pořádně, všiml si malé zářivé postavičky, která se vznášela u brány. Byla to víla. Měla šaty z pavučin, okvětních lístků a kapek rosy. Její hlas zněl jako jemné cinkání zvonků.

„Nemusíš se bát,“ řekla víla a lehce se usmála. „Brána tě pustí, jen pokud jsi připraven.“

„Připraven na co?“ zeptal se Matěj trošku roztřeseným hlasem.

„Na cestu, která tě zavede do kouzla,“ odpověděla víla a lehce zamávala křídly, jako by ho zvala.

Brána mezitím začala tiše vrnět, kořeny se pomalu začaly rozplétat a tvořily otvor dost široký, aby jím Matěj mohl projít. Sebral všechnu odvahu a vstoupil.

Na druhé straně nebyl les jako dřív. Byl větší, zelenější, s podivnými rostlinami, které zpívaly, když šel kolem, s motýly tak velkými jako klobouky, a stromy, které měnily barvu podle nálady svého pozorovatele. Matěj se užasle rozhlížel, když ho víla dohnala.

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se.

Přikývla. „Musíme navštívit kouzelníka Ormina. Jen on ti může pomoci dokončit cestu.“

„Pomoci s čím?“

„S tebou samotným,“ usmála se tajemně.

Matěj měl v hlavě spoustu otázek, ale cítil, že na odpovědi přijde čas. A tak šli. Cestou potkali mluvící stromy, kteří mu chtěli vyprávět své sny, zpívající potok, co znal písně z dávného světa, a medvěda se zlatým uchem, který jim dal medový koláček pro štěstí. Noc byla klidná a hvězdy zářily silněji než doma. Matěj usínal s pocitem, že je součástí něčeho většího, než kdy tušil.

Druhého dne dorazili k vysoké hoře, na jejímž vrcholu stála malá chaloupka otočená naoko vši přírodě zády – její střechu pokrývala kůra dubů a okna zářila barvami duhy. Tam žil kouzelník Ormin.

Byl vysoký, štíhlý, s vlasy šedivými jako popel a pláštěm, který vypadal, že se mění podle ročního období. Jeho oči byly hluboké jako studna přání a když se na Matěje podíval, krátce se usmál.

„Tak ses odvážil projít branou,“ řekl. „Ne každý to dokáže.“

„Co tu mám dělat?“ zeptal se Matěj, stále ještě trochu ohromen.

Kouzelník se s vílou podívali jeden na druhého a pak ho zavedli za chaloupku, kde stál starý strom. Byl mnohem větší než všechny ostatní, jeho kmen byl popsaný runami, které se samy pohybovaly po kůře.

„Tohle je Strom Porozumění,“ vysvětlil kouzelník. „Každý, kdo se ho dotkne čistým srdcem, uvidí svou pravdu.“

Matěj chvíli váhal, ale pak natáhl ruku a dotkl se kůry.

V tu chvíli se před jeho očima odehrálo celé představení. Viděl sebe jako malého chlapce, jak naslouchá pohádkám své babičky. Viděl, jak pomáhá zraněnému zvířeti, jak sází stromy, jak se stydí za to, že odmítl opřít kamaráda… Viděl své chyby, ale i svou sílu. Ucítil hřejivou vlnu, jakoby ho někdo objal.

Když se od stromu odtrhl, oči měl plné slz, ale ne smutku – byl to pocit osvobození. Kouzelník se usmíval.

„Teď rozumíš. A teď můžeš změnit, co je třeba.“

„Ale co přesně mám změnit?“ ptal se Matěj.

„To zjistíš brzy, až se vrátíš.“

Víla mezitím položila Matějovi do ruky maličké semínko.

„Tohle je semínko poznání. Zasaď ho tam, kde cítíš, že roste strach. Tam vyroste pomoc.“

Matěj poděkoval kouzelníkovi i víle a slíbil, že na svoje dobrodružství nikdy nezapomene.

Když procházel zpět bránou, slunce bylo zase na západě a ptáci zpívali večerní písně. Brána ho jemně pustila zpět do jeho světa a opět se zavřela. Měl pocit, jako by se vrátil po letech, a přitom to byly jen dva dny.

Ve vesnici vyhledal starého souseda, se kterým se kdysi pohádal, a přinesl mu semínko poznání. Zasadili ho spolu na kraji louky a netrvalo dlouho – začala tam růst strom, jehož listy šeptaly radost.

Brána se možná opět zavřela, ale Matěj věděl, že všechny její dary nosí v sobě. A když někdy zafoukal zvláštní vítr nebo zazněla melodie, kterou ještě neslyšel, věděl, že magie lesa je pořád s ním.