V jedné malé vesničce na kraji hlubokého lesa žil chlapec jménem Matěj. Byl to obyčejný kluk, který pomáhal svým rodičům na statku. Chovali krávy, ovce, a také jednu jedinou husu jménem Běla. Běla nebyla obyčejná husa. Měla bílá peříčka, která se na slunci třpytila, jako by byla posetá diamanty. Lidé z vesnice říkali, že je kouzelná, ale Matěj se tomu jen smál. Husa byla jeho kamarádka a provázela ho všude, kam šel.

Jednoho rána, když Matěj vyšel na dvůr, aby Bělu nakrmil, zjistil, že je pryč. Její ohrádka byla rozbitá, jako by ji někdo násilím roztrhl. Matěj se rozhlédl, ale nikde ji neviděl. Místo toho našel na zemi velké šupinaté stopy vedoucí k lesu. „To vypadá jako dračí stopy!“ vykřikl soused, který zrovna šel kolem. Matěj se rozhodl, že svou husu musí najít, ať to stojí, co to stojí.

Vzal si svůj starý luk, trochu chleba a vydal se po stopách do lesa. Jak šel hlouběji a hlouběji, stromy kolem něj houstly a začínaly vypadat podivně. Některé měly kmeny stočené jako spirály, jiné měly větve, které se třpytily v měsíčním světle, přestože bylo poledne. Matěj se cítil, jako by vstoupil do kouzelného světa.

Najednou se před ním objevila postava. Byl to vysoký muž s dlouhými vlasy spletenými do copánků. Jeho oči zářily zeleně a kolem něj tančily drobné světlušky. „Jsem Vílák,“ řekl tajemný muž. „Co tě přivádí do mého lesa, mladíku?“

Matěj se poklonil a vysvětlil, že hledá svou husu, kterou unesl drak. Vílák se zamyslel. „Ach, vím, kde je tvá husa. Drak jménem Zubran ji odnesl do své jeskyně na vrcholu Černé hory. Ale cesta tam je nebezpečná. Pomohu ti, pokud slíbíš, že až husu najdeš, přineseš mi jedno její peříčko.“

Matěj slíbil, že to udělá, a Vílák mu dal malý stříbrný amulet. „Tento amulet tě ochrání před dračím ohněm. Ale pamatuj, statečnost a důvtip budou tvými nejlepšími zbraněmi.“ S těmito slovy Vílák zmizel.

Matěj pokračoval v cestě a brzy dorazil k úpatí Černé hory. Hora byla strmá a její vrchol zahaloval temný mrak. Cesta nahoru byla plná překážek: ostré kameny, padající balvany a jedovaté liány, které se ho snažily chytit. Ale Matěj byl odhodlaný a díky své šikovnosti všechny nástrahy překonal.

Když konečně dorazil ke vchodu do dračí jeskyně, uslyšel hluboké vrčení a uviděl ohnivou záři. Drak Zubran ležel uprostřed jeskyně na hromadě zlata a drahokamů. A tam, u jeho tlapy, seděla Běla. Vypadala nepoškozená, ale třásla se strachy.

„Co tu chceš, človíčku?“ zaburácel drak, když si Matěje všiml.

„Chci zpátky svou husu,“ odpověděl Matěj odvážně, i když mu srdce bušilo strachem.

Drak se zasmál. „Tato husa je kouzelná! Její peří mi pomůže zesílit mé ohnivé dech, a proto si ji nechám.“

Matěj se nadechl a řekl: „Pokud je Běla kouzelná, měla by si vybrat sama, komu bude sloužit. Co když tě přemůžu v nějaké zkoušce?“

Drak se zamračil, ale pak souhlasil. „Dobrá. Pokud mě přemůžeš, vezmi si svou husu a odejdi. Jestli ale prohraješ, sním tě i s tvým amuletem.“

Zubran předložil první zkoušku: museli uhodnout hádanku. „Co má žádné kosti, ale přesto drží tvar?“ zeptal se drak. Matěj se zamyslel a pak odpověděl: „Je to vejce.“ Drak zamručel, ale uznal, že odpověď je správná.

Druhá zkouška byla o síle. Drak nabídl Matějovi, aby zvedl obří balvan. Matěj věděl, že to sám nezvládne, ale vzpomněl si na Víláka, který mu slíbil pomoc. Zavolal jeho jméno a v tu chvíli se objevily jeho světlušky. Společně Matěj a světlušky balvan zvedli. Drak znovu nerudně zamručel.

Nakonec přišla třetí zkouška: odvaha. Drak vychrlil ohnivý plamen, který mířil přímo na Matěje. Ale chlapec pevně sevřel stříbrný amulet a oheň se kolem něj rozplynul, aniž by mu způsobil jedinou újmu.

Drak musel uznat svou porážku. „Dobrá, človíčku. Vezmi si svou husu a jdi. Ale pamatuj, že jsi byl jen o vlásek chytřejší než já.“ Matěj popadl Bělu do náruče a spěchal pryč z jeskyně.

Když sestoupil z hory, našel Víláka čekajícího na kraji lesa. Matěj mu poděkoval a podal mu jedno z Bělčiných peříček, jak slíbil. Vílák se usmál a řekl: „Tvé srdce je čisté, Matěji. Děkuji ti. Toto peříčko bude sloužit k ochraně našeho lesa.“

Matěj se vrátil domů s Bělou, která od té doby byla ještě zvláštnější. Její peří se třpytilo ještě jasněji, a lidé z vesnice říkali, že přináší štěstí každému, kdo ji spatří. A Matěj? Ten už nikdy nepochyboval o tom, že v jeho světě existuje kouzlo.