V hlubokém údolí obklopeném modravými horami ležela malá vesnice jménem Stříbrnice. Vesnička dostala své jméno podle říčky, která jí protékala a svítila jako tekuté stříbro. Lidé věřili, že voda v říčce má kouzelnou moc – hojí rány, zahání temnotu a dokonce umí léčit zlomená srdce.

V této vesnici žil chlapec jménem Matěj. Nebyl silák ani zázračné dítě, ale měl srdce statečné a oči, které dokázaly najít krásu i v tom nejobyčejnějším kameni. Jeho otec byl kovář a učil Matěje, jak z kovu vytvořit potřebné nástroje i jemné šperky. Matěje ale vždycky více zajímaly podivnosti, legendy a povídačky starých lidí u lesa.

Jednoho večera, když slunce zapadalo a vše kolem se koupalo v oranžovém světle, se Matěj vydal k říčce nabrat vodu. V ten samý okamžik se v proudu zablesklo něco zvláštního. Matěj se sehnul a z vody vytáhl malou stříbrnou hvězdu, která studila, i když ji držel v dlaních. Jakmile se jí dotkl, ozval se jemný zvuk – jako když se rozehraje harfa z obláčků.

„Nenech ji padnout. Je důležitá,“ ozval se hlas dívky za ním.

Matěj se otočil a uviděl dívku s vlasy bílými jako zimní vítr a očima, které připomínaly hluboké jezero při měsíčním svitu. Nebyla z vesnice. Stála tam bosá, v šatech ušitých z mlhy a kapek rosy.

„Kdo jsi?“ zeptal se Matěj tiše.

„Jsem Elvíra,“ odpověděla, „ochránkyně stříbrné vody. A ty jsi právě našel Stříbřenku – hvězdu, která udržuje říčku kouzelnou. Někdo ji vytrhl ze svého místa a odešel, světlo řeky slábne.“ Sklonila hlavu. „Pokud Stříbenka nezapadne zpět před úplňkem, voda ztratí kouzlo. A s ní i naděje lidí.“

Matěj sevřel hvězdu silněji, i když ho mrazila do konečků prstů. „Musím ji vrátit. Řekni mi, kam.“

„Na samý vrchol Hory stříbrného nebe,“ odpověděla Elvíra velmi tiše, jako by se bála, že i stromy by mohly poslouchat. „Ale cesta tam je nebezpečná. O hvězdu má zájem i Temná kouzelnice Murga, která touží proměnit kouzelnou vodu na černý stín.“

Matěj uložil hvězdu do kožené brašničky u pasu, rozloučil se s Elvírou a slíbil, že hvězdu vrátí. Elvíra mu darovala stříbrný plamínek – malý plíšek ve tvaru listu, který ho ochrání před přílišnou zimou a ukáže mu správnou cestu.

Cesta byla dlouhá a plná nástrah. Už první noci se Matěj dostal do temného lesa, kde stromy šeptaly vlastním jazykem a cesta mizela pod jeho kroky. Kdyby neměl plamínek od Elvíry, dávno by se ztratil. Najednou se z mlhy vynořil vlk s očima jako kapky deště. Nesl se tiše, ale nezlověstně.

„Hledáš horu,“ promluvil vlk, „Murga už o tobě ví. Dej mi hvězdu a ušetřím tě.“

„Ne,“ odpověděl Matěj pevně. „Musí být vrácena. Bez ní vyschne řeka.“

Vlk zaútočil. Matěj uskočil, vytasil malý bronzový nůž – víc neměl – ale najednou začal plamínek od Elvíry zářit. Stříbrný paprsek oblil vlka a ten zavyl, proměnil se v páru a rozplynul se.

Matěj pokračoval dál. Putoval přes hory, přešel visutý most spletený z větví a pavoučích nití, kde vítr kvílel jako ztracené duše. Přešel krystalovou louku, kde sedmikrásky zpívaly melodii noci. Všude měl pocit, že ho někdo sleduje, že jeho kroky pozorují stíny.

Konečně došel na úpatí Hory stříbrného nebe. Byla vysoká, mlhou zahalená. Tam na něj čekala Murga – zlá kouzelnice, s vlasy spletenými z popela a oděvem, který připomínal plášť z ohořelých listů.

„Hvězda je má,“ zasyčela. „Její síla mi dá vládu nad světlem i stínem!“

„Nechci s tebou bojovat!“ zvolal Matěj. „Ale neodejdu, dokud nedosáhnu vrcholu.“

Murga se zasmála. „Nikdy nevystoupíš nahoru. Síla mé magie tě sváže.“

Popadla hůl, namířila ji na Matěje a proud temnoty mu zasáhl hruď. Klesl na kolena a hvězda mu vypadla z brašny. Vtom se opět objevil stříbrný plamínek a obklopil Matěje jemným světlem. Z jeho těla vytryskl proud naděje, který se střetl s Murginou tmou.

Murga zavrávorala, zasyčela a začala ustupovat. Zem pod ní pukla a ona se propadla do svého vlastního stínu, který ji pohltil.

Matěj vzal hvězdu, a i když unavený a zbitý, vyšplhal na vrchol. Padal sníh, duše větru zpívaly staré písně. Na samém vrcholku stála stará stříbrná mohylka ve tvaru zrcadla. Matěj položil hvězdu do středu – okamžitě se rozsvítila jako deset sluncí.

Hvězda se vpila do skály a z nebe začal padat třpytivý prach. Kdesi v dálce se říčka opět rozezněla, čistá a stříbrná jako nikdy předtím.

Když se Matěj vrátil do vesnice, lidé ho vítali jako hrdinu. Řeka opět zářila a přinášela zdraví i radost. Elvíra se objevila na břehu a pokývla mu hlavou.

„Uchránil jsi poklad, který není zlatem ani rubíny, ale nadějí,“ řekla. „Jsem ti vděčná. Až jednou znovu budeš potřebovat světlo, vzpomeň si na stříbrný plamínek.“

Potom se otočila a zmizela v mlze.

Matěj zůstal ve vesnici, ale příběh o jeho odvaze se donesl až za sedmeré hory. A říčka ve Stříbrnici? Ta dál proudila jako dřív – studená, čistá a plná zázraků pro ty, kdo věří.