V jednom dávném království, kde nebe bývalo modřejší než safíry a řeky šuměly jako zpívající harfy, stávala osamělá vysoká věž. Obklopena byla temným lesem, ve kterém se prý schovávaly tisícileté stromy, jež pamatují samotné počátky času. Ale nejzáhadnější nebyla věž, ani les, ale to, co – jak se povídalo – věž ukrývala: poklad nesmírné hodnoty, jehož srdcem byl diamant čistší a větší než citrusový plod.

Nikdo se však nikdy neodvážil věž prozkoumat. Trnité keře s rudými květy střežily cestu k ní a především — ve věži prý sídlí tajemná kouzelná ještěrka, která poklad střeží celá staletí. Mnoho hrdinů chtělo poklad získat, ale žádný se nikdy nevrátil.

V jedné vesničce pod zelenými kopci žil malý chlapec jménem Matěj. Byl zvídavý a nebojácný. Jeho dědeček, starý koželuh, mu často vyprávěl příběhy o pokladu, který ukrývá věž, a o tom, jak diamant v jejím nitru dokáže uzdravit každou nemoc, vyčistit řeky a dát světlu větší jas. Matěj se rozzářil vždy, když to slyšel. Jeho sestřička Marenka byla totiž nemocná a lékaři si s její nemocí nevěděli rady. A tak si Matěj jednoho dne sbalil raneček s krajícem chleba, pytlíkem sušených jablek a klacíkem, který vozil jako meč, a vydal se do lesa hledat věž.

Cesta byla klikatá a plná podivných zvuků. Větve praskaly pod nohama, občas se v dálce ozval tichý zpěv nebo smích, který se ztrácel mezi kmeny. Po celodenním putování, právě když slunce hladilo špičky stromů svými posledními paprsky, spatřil Matěj věž. Byla vyšší, než si kdy představoval, a její špička se téměř dotýkala nebes. Okolo se vinul houštinatý kruh růžových keřů, ale jak se k nim Matěj přiblížil, růže se rozestoupily, jako by ho vítaly.

Vystoupil první schody a uslyšel jemné zašustění. “Kdo jsi a proč přicházíš?” ozval se tenký, zvučný hlas. Zpoza kamene vylezla malá ještěrka s lesklou smaragdovou kůží. Měla oči jako hvězdy a svítila v šeru věže jako plamínek.

„Jsem Matěj. Přišel jsem pro diamant, který uzdraví mou nemocnou sestřičku,“ odpověděl upřímně chlapec a sklonil hlavu k zemi.

Ještěrka si ho chvíli prohlížela. „Mnoho lidí přišlo pro diamant ze své chamtivosti. Ty jsi první, kdo ho chce použít pro někoho jiného. Ale abys diamant získal, musíš projít zkouškami věže.“

Matěj přikývl a následoval ještěrku do nitra věže.

První patro bylo plné pohyblivých stěn. Byly pokryté zrcadly a každé zrcadlo ukazovalo jiný obraz – jednou Matěj viděl, jak najde poklad a žije ve zlatém paláci, jindy zas, jak sám vládne království. Ale každé zrcadlo šeptalo slova chamtivosti a lákala ho pryč z cesty. Matěj zavřel oči, zakryl si uši a šel stále vpřed, dokud zrcadla nezmizela.

Druhé patro bylo mrazivé a tmavé. V tichu tam rostl jeden jediný květ – ledová růže – a vedle ní na zemi leželo zvířátko. Byl to malý ptáček, celý zkřehlý zimou. Vedle růže stála miska s vodou, která mohla ptáčka zahřát, ale zároveň kdokoliv květ utrhne, zničí její magii. Matěj chvíli přemýšlel, pak ponořil svou bundu do misky a pečlivě ptáčka zabalil. Za chvilku ptáček otevřel oči, zakňoural a vděčně mu sedl na rameno. Růže se zatřpytila a otevřela další dveře.

Ve třetím patře svítil svit hvězd. Ač bylo uvnitř, nebe se zdálo blízko. Uprostřed místnosti se vznášela skleněná skříňka, v níž spočíval diamant. Byl tak čistý a silný, že zářil vlastním světlem. Ale těsně před ním se objevila ještěrka, tentokrát větší, slavnostní a s křídly z nefritu.

„Prokázal jsi odvahu, soucit a pravdu,“ řekla. „Ale poslední zkouška teprve přichází — diamant je živý. Zvolí si, jestli půjde s tebou.“

Matěj se přiblížil a natáhl ruku, ale skříňka se neotevřela. Chlapec poklekl, zavřel oči a tiše zašeptal: „Kéž bych mohl udělat víc pro Marenku. Vezmi si můj smích, vezmi si mé sny, jen prosím, uzdrav ji…“ Slza mu stekla po tváři a dopadla na podlahu.

V tu chvíli se skříňka rozplynula v tisíce jisker a diamant se snesl na Matějovu dlaň, tiše jako vločka.

Ještěrka se usmála. „Vybral si tě. Teď běž. Čas běží jinak ve věži, venku již uběhly celé dny. Tvou sestřičku může navrátit zdraví jen, máš-li dobrotu v srdci — a ty ji máš.“

Cesta domů byla rychlá, jako by ho vítr nesl. Vesničané ho vítali s úžasem, protože si mysleli, že je dávno ztracený ve stínech lesa. Matěj utíkal domů, položil diamant vedle Marenky a ten se rozsvítil nejzářivějším světlem nade všemi.

Ráno se Marenka probudila s úsměvem, tvář jí zrůžověla a oči měly sílu, kterou dlouho neměla. Matěj se smál a slzy štěstí mu stékaly po tváři. Diamant poté ztratil svou záři – i svou velikost – a proměnil se v křišťálové srdce, které Matěj zavěsil nad okno, aby chránilo jejich dům.

A kouzelná ještěrka? Říká se, že zůstala ve své věži, připravená chránit drahocenný poklad pro ty, kdo přijdou ne pro vlastní slávu, ale z čisté lásky. Les kolem věže už není temný, zpívají tam ptáčci, co létají s duší hocha, co věřil, že dobro a odvaha mohou změnit svět.