Za devatero horami a desatero řekami se rozkládala tichá vesnička jménem Větrníkov. Všude kolem rostly rozmanité květiny, louky byly plné motýlů a lesy voněly borovicemi. Vesničané žili pokojně, ale každý večer se raděli u prastarého ohniště, neboť se povídalo, že hluboko v horách sídlí vědma jménem Božena, která vidí budoucnost a chrání celý kraj před zlými silami.
Jednoho dne se na návsi objevila cizí žena. Měla dlouhé černé šaty, vlasy spletené do drátěného uzlu a oči tak tmavé, že jimi jako by proudila noc. Říkala si čarodějnice Vilda a tvrdila, že hledá pokojné místo k životu. Vesničané, i když opatrně, jí dovolili zůstat. Jen starý Olin, který znal každé šustnutí listu a každé zavrzání větve v lese, měl pochybnosti.
„Není něco v pořádku,“ zamumlal jednoho rána, když v kamenné peci nenašel kaši, kterou si tam nechal na snídani. „Někdo nebo něco nás zkouší…“ A dalšího dne se začaly ztrácet zásoby.
Vesnice byla zmatená. Kaše se ztrácela po celých hrncích. A nejen to — někdo uždiboval z pecí chléb, odvazoval kozám lana a tu a tam byly vidět v blátě velké, podivné stopy. Všechny stopy vedly k Temné roklině, místu, kam se nikdo neodvážil. Byl to domov trolla jménem Příslohuba. Všichni věřili, že jde o divokého tvora s tváří hrůzy, ale nikdo jej vlastně neviděl.
Malý Matěj, chlapec s jiskrou v oku a kapsou plnou sušených borůvek, se rozhodl záhadě přijít na kloub. Vzal si s sebou starou cedrovou hůl, pytlík dýňových semínek a ušil si plášť z ovčí vlny. Po setmění vyrazil k temnému hvozdu.
Cestou ho pronásledovaly podivné zvuky. Jedním uchem slyšel krákorání vran, druhým šepot větru. Přešel kamenný most a dorazil k Temné rokli. Tam na mýtině našel velikánskou misku kaše, úplně stejnou, jako měla jejich vesnická kuchařka Ilonka.
„Hej!“ zvolal Matěj, ale nikdo neodpověděl.
Tu se zarachotilo křoví a z mlhy vystoupil troll. Nebyl však tak strašlivý, jak se povídalo. Měl vousatou tvář, oči veliké jako lískové ořechy a v rukou držel dřevěnou lžíci.
„Neubližuj mi!“ vykřikl Matěj. „Přišel jsem jen zjistit, proč nám někdo bere kaši a chleba.“
Troll si povzdechl a usedl do mechu. „Odpusť mi. Jsem Příslohuba. Dřív jsem bydlel v horách, ale odtamtud mě vyhnala čarodějnice Vilda. Uvařila lektvar, který mě přinutil mluvit pravdu, a pak si začala jeho moc uzurpovat. Kdysi jsem byl ochráncem těchto lesů, ale ona mě zaklela tak, že mám věčně hlad. Kradu kaši jen proto, abych přežil.“
Matěj ho chvíli pozoroval a potom podal trollovi semínka z pytlíku. „Mám plán,“ řekl. „Znám někoho, kdo nám může pomoct. Vydáme se za vědmou Boženou.“
Troll kývl a oba se vydali na pouť přes hory. Cesta trvala tři dny a tři noci, museli překročit mlžné údolí, přejít hladovou moruši a přespat na kořeni zpívajícího stromu. Nakonec došli k jeskyni, u níž stála kamenná socha sovy. Když Matěj zaťukal hůlkou třikrát na skálu, obloha se zableskla a z mlhy vystoupila Boženina podoba.
„Znám váš příběh,“ řekla laskavým hlasem. „Běžte, zalejte kořeny mlčenlivé lípy vodou z jezírka Skleněného oka. Tam naleznete magii, kterou lze zlomit kouzla Vildy.“
Matěj s Příslohoubou vykonali, co vědma řekla. Jenže u Skleněného oka hlídala voda samotná. Zjevila se jako stříbrná víla, která žádala hádanku.
„Hlad mnou nepronikne, ačkoliv máš žízeň. Jsem lehká jako dech a přece můžeš se ve mně utopit. Kdo jsem?“
Matěj přemýšlel. Pak se usmál. „Jsem voda,“ řekl.
Víla kývla a propustila je k jezeru. Přinesli vodu vědmě, ta ji nalila do prastarého kalichu, zašeptala kouzla ze starých časů a pokynula, aby z této vody dali napít Příslohoubovi. Jakmile se napil, jeho oči zazářily, jeho žaludek přestal kručet, a kouzlo Vildy vyprchalo.
„Ale co s Vildou?“ ptal se Matěj.
Božena vzala křišťálové pero a zapsala do Větrného svitku novou zprávu osudu. „Najdeš ji v sadu, jak jí hrušky. Den a noc ji bude tropit sen, dokud nenahlédne do svého srdce a neuvidí smutek, který působí jiným.“
Matěj běžel do sadu a opravdu tam našel Vildu, jak se dívá do prázdna se slzami v očích. „Nechtěla jsem zlo,“ přiznala se. „Cítila jsem se sama mezi lidmi, bála jsem se, že mě odeženou. Chtěla jsem být silná, ale udělalo mě to slabou.“
Matěj jí podal ruku. „Nikdo nemusí být sám.“
Vilda slíbila, že se polepší, a skutečně — za několik týdnů začala pomáhat Ilonce v kuchyni, vařit hrachovou polévku pro vesnici, sbírat byliny a učit děti, jak rozumět stromům.
Příslohuba se stal ochráncem opět, ale nyní pořádal i kašové slavnosti každé úplňkové pondělí. Každý přinesl svůj vlastní recept — z pohanky, z kukuřice, i jablečno-skořicovou, což byla Matějova oblíbená.
A tak Větrníkov žil dál v míru. Lidé zpívali písně o Příslohoubovi, Matějovi, vědmě Boženě a dokonce i o Vildě. A kaše? Té bylo od té doby všude dost — a nic se už neztrácelo.