Za sedmero horami a devatero lesy leželo království jménem Hlínov. Dostalo své jméno podle zvláštní země, z níž bylo celé údolí stvořeno – jemné, teplé hlíny, kterou místní lidé milovali jak pro její vůni po dešti, tak pro zázračné účinky, které měla na rostliny i na lidi. Každý, kdo se do hlíny ponořil až po krk a pak se nechal osušit sluncem, se cítil svěžejší, zdravější a klidnější.

Král Hlínova, dobrácký panovník jménem Leopold III., byl moudrý a spravedlivý vládce. Staral se o lid a vedl zemi k hojnosti. Jedinou temnotou, která království kalila den, byla lesní tlupa loupežníků. V čele loupežníků stál muž zvaný Černošer, vysoký s dlouhými černými vousy, o němž se šuškalo, že kdysi býval dvorním alchymistou, který podlehl temným kouzlům. Nyní sužovali loupežníci okolní vesnice, kradli zlato a odváděli lidi z jejich domů.

Jednoho dne, když slunce sotva vykouklo zpod obzoru, les zahučel jako příliv a na cestě k hradbám Hlínova stála banda loupežníků. Vedl je právě Černošer, v ruce třímal dřevěný prut, z něhož sálala podivná energie.

„Přicházím si pro to, co je mi právem určeno!“ zahřímal hlasem, který mířil až do královského paláce. „Hlína této země patří mně!“

Král Leopold sestoupil ze svých komnat a předstoupil před brány sám. „Tato země patří jejím lidem,“ odvětil hrdě.

Černošer pokrčil rameny, došel blíže a zapíchl kouzelný prut do země. V tu chvíli se rozezněl hrom a z celého údolí se vznesl vír prachu, který obklopil každého. Stromy šeptaly, hlína se trhala a splynula s temným kouzlem. Země potemněla a ztratila svou světlou, léčivou sílu.

A tak začala kletba. Hlíny se už nikdo nesměl dotknout, jinak jeho kůže ztvrdla jako kamenina. Úroda nerostla, voda vyschla a lidé žili ve strachu. Král Leopold svolal radu moudrých a čarodějů, ale žádný neznal způsob, jak kouzlo zlomit.

Až jednoho dne přiběhl do paláce mladý hrnčířův učeň jménem Matyáš. Měl čelo pokryté popelem a v očích mu hořelo nadšení.

„Vaše Výsosti, slyšel jsem, že stará Hlínová hlína se dá najít ještě na jednom místě – na vrcholku Skleněné hory, kam Černošerovo kouzlo nedosáhlo. Když tam dojdu a přivezu hrst té hlíny, možná tím zlomím jeho moc,“ mluvil dychtivě.

Král se zadíval do chlapcových očí a poznal odhodlání ryzího srdce. „S doprovodem mých nejlepších strážců můžeš jít,“ pravil. Ale Matyáš zavrtěl hlavou.

„Musím sám. Kletba platí jen na ty, kteří mají v srdci temnotu. Hlína poslouchá duši, která zná píseň země,“ odpověděl tichým hlasem.

A tak Matyáš s tornou na zádech a hroudou sušené saharské hlíny jako ochranou amulet vyrazil na cestu. Putoval přes zhroucené vesnice, bývalá pole teď plná prasklin, až došel do Temného lesa. Stromy zde měly napůl zvadlé koruny a z větví visely prapodivné tmavé hroudy – lidé proměnění kletbou.

V srdci lesa narazil na stařenku, jejíž šaty byly celé pokryty mechem, ale oči jí svítily jako dvě svítilny.

„Kdopak jsi, že se odvážíš do říše ztemnělé hlíny?“ zasyčela.

„Matyáš, a jdu přinést zpět naději.“

Stařena mu nabídla šálek z jílu, třikrát ho obmotal prastarou, prasklou nití a pronesla zaříkávadlo. „Tento kalíšek naplň z čistého pramene u Skleněné hory a vlož do něj hroudu hlíny. Udrží její sílu a ochrání tě.“

Matyáš poděkoval a pokračoval dál. Cesta na Skleněnou horu byla dlouhá a náročná. Kameny klouzaly, vítr fičel, sníh padal jako z nebeských peřin, i když bylo léto. Když se konečně vyškrábal až nahoru, našel tam místo tiché jako dech. Z mechu tam trčel prastarý strom, pod nímž byla dutina vyplněná zlatavou hlínou. Země zde voněla po jaru a naději.

Matyáš naplnil kalíšek, zazpíval píseň svého otce hrnčíře – píseň o kolotoči hlíny, o tvárnosti hmoty a moudrosti tvoření. Hlína se zachvěla a rozzářila, až mu v rukou zatepala.

S touto mocí se vrátil zpět do Hlínova. Ale tam už čekal Černošer, který vycítil, že se blíží konec jeho vlády. Když Matyáš dorazil ke královskému paláci, nebe potemnělo a zemi zavalila mlha. Loupežníci obklíčili město, ale Matyáš se nezalekl.

Zvedl kalíšek a hlasem jistým a klidným pronesl: „Hlína nás tvoří, hlína nás chrání, přijmi nás zpět, ať tma se vzdálí.“

Kalíšek zazářil, hlína zasvítila jako slunce a vítr rozehnal mlhu. Stromy se narovnaly, voda začala téci a kletba se začala rozplývat. Černošer zařval, jeho tvář zkřivená vztekem, ale dřív než mohl cokoliv udělat, proměnil se v hroudu hlíny, z níž pomalu vyrůstala nová sněženka.

Lidé začali zpívat a tančit. Hlína opět pohladila jejich chodidla a dala vyrůst obilí. Král Leopold obejmul Matyáše a řekl mu: „Protože jsi naslouchal zemi, ona naslouchala tobě.“

Matyáš se nestal princem ani čarodějem, stal se Hrnčířem Země, strážcem hlíny a udržovatelem dobrých sil. Jeho hrnčířské misky dokázaly zahřát i nejchladnější srdce a lidé z dálky přicházeli, aby mohli na chvíli vzít do rukou hliněný zázrak, stvořený čistotou duše.

A tak v království Hlínov opět panoval mír, úroda a radost. Každý si připomínal, že někdy i ta nejběžnější věc – třeba hlína pod nohama – může skrývat kouzlo větší než celé nebe.