Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, v kraji, kde rozkvetlá louka voněla po medu a lesy šuměly kouzelnými písněmi větru, stála malá vesnička jménem Limetkov. Všichni tam žili v klidu a míru, pastevci pásli ovce, děti si hrály se šiškami a květinami, a večer se sedávalo u ohňů, kde stařešinové vyprávěli dávné příběhy o lesních vílách, dracích a kouzelných bytostech.

Jednoho dne, jak to už tak bývá, se něco neobvyklého přihodilo. Malý Matýsek, syn kováře, rád trávil čas v lese. Sbíral kameny zvláštních tvarů, hledal houby a občas sledoval ptáčky, kteří zpívali své písničky ve větvích. Jednoho odpoledne, jak se prodíral kapradím, uslyšel slabé zasyčení. Nebylo to hrozivé, spíš jako šepot větru.

Matýsek zpozorněl, rozhrnul keře a uviděl hada. Nebyl to ale jen tak obyčejný had – jeho šupiny se třpytily jako kapky rosy na slunci, oči mu zářily modrozeleným světlem a na hlavě měl malou zlatavou korunku ze spadlých lístků a pavoučích vláken. Had vypadal, jako by byl z pohádky samotné.

„Neboj se mě,“ promluvil had tichým, melodickým hlasem. „Jmenuji se Sviridan a patřím ke strážcům Kouzelného lesa.“

Matýsek překvapeně zamrkal, ale necítil žádný strach. Had působil vlídně a jeho hlas byl konejšivý.

„Proč jsi tady sám?“ zeptal se chlapec.

„Ztratil jsem svou kouzelnou perlu,“ vzdychl Sviridan. „Pomáhá mi chránit les. Bez ní kouzla slábnou a věci se dávají do nepořádku. Prosím, pomůžeš mi ji najít?“

Matýsek přikývl. Vždy toužil po skutečném dobrodružství a teď se mu naskytla příležitost pomoci kouzelnému tvorovi.

„Pojďme hned,“ zvolal, popadl větvičku a vydal se spolu se Sviridanem hlouběji do lesa.

Putovali dlouhé hodiny. Prošli hájem zpívajících bříz, kde se listy houpaly do rytmu tichého zpěvu. Prošli přes lučinu, na které poletovaly světlušky i za dne, a minuli jezírko, které bylo tak čisté, že odráželo nebe i ve tmě. Přesto však po perle ani stopy.

Když začalo slunce klesat za obzor, dorazili ke staré jeskyni. Vchod byl porostlý mechem, z nějž vyrůstaly květy ve tvaru hvězdic. Had zde zastavil a zamračil se.

„Tahle jeskyně patří starému skřetovi zvanému Vrbač. Nesnáší světlo a krásu, a často si bere věci, které mu nepatří.“

Matýskovi zatrnulo, ale statečně řekl: „Musíme vejít. Tvoje perla může být uvnitř.“

Sviridan ho obtočil kolem zápěstí a řekl: „Tímto tě chráním. Pokud budeš mít srdce čisté a mysl otevřenou, nic ti neublíží.“

A tak vstoupili do jeskyně. Bylo tam chladno a ticho, ale jakoby jeskyně vnímala jejich příchod – stěny začaly slabě zářit a ukazovaly obrazy minulosti: Sviridana, jak se vznáší nad lesem, jak léčivým dechem uzdravuje zraněnou lišku nebo jak učí sůvu číst hvězdy. Matýsek byl ohromen.

Konečně dorazili do hlavní síně jeskyně. Uprostřed, na trůnu ze zkroucených kořenů a lesního kamene, seděl skřet Vrbač. Měl vousatou tvář plnou bradavic, ale oči měl smutné, jakoby si víc přál spát než trápit jiné.

A co leželo vedle něho na podušce ze sušených mechu? Sviridanova kouzelná perla.

„To je moje,“ zasyčel tiše Sviridan, ale nevykročil.

Matýsek udělal krok vpřed. „Vrbači, mohl bys nám vrátit perlu? Potřebuje ji k ochraně lesa.“

Skřet zpozorněl, zadíval se na chlapce. „A proč bych to měl udělat, chlapče? Všichni mě jen vyhánějí a bojí se mě. Tahle perla alespoň dává mému doupěti světlo.“

Matýsek se zamyslel a pak vytáhl z kapsy dřevěnou píšťalku, kterou dostal od dědečka.

„Nevyměnil bys perlu za tohle? Není kouzelná, ale hraje krásně, i když je vyřezaná jen nožíkem a pískem.“

Skřet píšťalku opatrně vzal. Přiložil ji k ústům a zahrál jednu notu. Zvuk byl čistý jako pramen vody. Skřet se pousmál – poprvé po mnoha letech.

„Dobrá tedy,“ řekl, předal jim perlu a ponořil se do temnoty jeskyně, pískaje si tiše melodii.

Sviridan s perlou zavýskal radostí. Přitiskl ji k sobě a jeho šupiny se opět rozsvítily silným světlem. Lesem projel teplý vítr a vše, co bylo ponuré, se rozjasnilo.

„Děkuji ti, Matýsku,“ řekl Sviridan, „ukázal jsi, že statečnost není jen o meči a síle, ale i o laskavosti a moudrosti.“

Když se vrátili do vesnice, vše bylo jiné. Květiny v zahradách rozkvetly novými barvami, studny dávaly sladší vodu a lidé poznali, že v lese žijí bytosti, kterým se dá věřit.

Matýsek vyrůstal a z kluka se stal vážený muž, ale nikdy nezapomněl na den, kdy s kouzelným hadem zachránil les. A vždy, když si přiložil k ústům novou píšťalku, kterou si sám vyřezal, její zvuk zněl lesem dlouho do noci – možná až k uším skřeta Vrbače, který si na svém trůně dál pískal píseň o naději.