Za horami a lesy, mezi zelenými loukami a zlatavými poli, ležela malá vesnice jménem Mrkvohrad. Byla to zvláštní vesnice – lidé tam totiž místo peněz platili mrkví. Každý měl svou zahrádku, kde pěstoval nejrůznější druhy mrkve: červenou, žlutou, fialovou, a dokonce i pruhovanou. Mrkev byla v Mrkvohradě cenější než zlato, protože prý kdo sní správnou mrkev, může najít cestu do kouzelného světa.

V té vesnici žil chlapec jménem Matýšek. Byl to zvídavý, veselý kluk s očima modrýma jako letní obloha a s kapsami plnými mrkvových pecek, které si schovával pro štěstí. Jeho rodiče byli pekaři a pekli ten nejlepší chléb široko daleko. Každý den voněla celá vesnice po čerstvě upečeném chlebu – křupavém, voňavém, s měkkou střídou a slunečnicovými semínky na kůrce.

Jednoho dne ale ráno nevyšly z komína pece nad Matýškovým domem žádné voňavé obláčky. Rodiče zůstali stát u prázdného sáčku a hleděli zdrceně na dno – mouka jim došla. Prý si pro ni zítra zajdou do mlýna. Jenže večer do vesnice zavál chladný vítr a z lesa se ozval tichý šepot. Nikdo mu nerozuměl, ale Matýškovi připadal povědomý, skoro jako melodie z kolébavé písně.

V noci se Matýšek probudil, protože před domem něco zapraskalo. Vyhlédl ze dveří a uviděl slečnu – ale ne ledajakou. Měla šaty ušité z medu a perníku, drobné cukrové střevíce a vlasy jako zlatý karamel. „Jsem Perníková panna,“ řekla medovým hlasem. „Přišla jsem ti říct, že mouka zmizela, protože ji unesl starý Trnovous.“

„Trnovous?“ vydechl Matýšek. „To je přece jen pohádka!“

„Není už pohádkou, když nedokážeš upéct chléb,“ usmála se smutně Perníková panna a zmizela.

Druhý den se Matýšek rozhodl, že zjistí, co se děje. Upletl si z mrkvových proutků uzlíček, do něj zabalil krajíc chleba, jablko a několik zlatých mrkví, které si schovával na výjimečné případy, a vydal se do lesa.

Chodil celý den, až došel k jeskyni, jejíž vchod byl zarostlý trním tak hustým, že by jím neproklouzla ani myš. Trní bylo černé a lesklé, a jemně se chvělo jako živé. Matýšek si vzpomněl, že babička vždycky říkala, že na magické trní platí jen jedno – pravá mrkev. Vytáhl tedy jednu z těch zlatých, rozlomil ji, šťáva vytryskla a trní se s tichým zašuměním rozestoupilo jako záclona.

Uvnitř jeskyně byla tma tak černá, že by v ní ani světluška nenašla cestu. Matýšek šel opatrně, klopýtal přes kameny, až narazil na neobyčejného tvora – měl tělo z těsta, oči jako rozinky a voněl po skořici. „Jsem Perníček, hlídač tajemství,“ představil se a zívnul. „Trnovous mi slíbil, že když budu hlídat mouku, dá mi vlastní tělo z perníku, ale zatím mi nedal nic. A mně už se to tady nelíbí.“

„Pomoz mi najít mouku a já tě vezmu do pekárny – budete tam mít tolik perníku, kolik si budeš přát,“ nabídl mu Matýšek.

Perníček se rozzářil a spolu pokračovali hlouběji do jeskyně. „Pozor,“ varoval Perníček, „Trnovous má kouzelnou hůlku – vyrostla z nejstaršího trní a píchne-li tě do srdce, zapomeneš na to, co je to domov.“

Šli mlčky, až dorazili do veliké síně – tam stála hromada pytlů s moukou a na trůně uprostřed seděl zavalitý muž se vousy tak dlouhými, že se mu vinuly kolem nohou jako šlahouny. V rukou držel hůl z trní. Byl to Trnovous.

„Tak copak tu máme, návštěvu?“ zabručel a jeho hlas zněl jako šustění suchých listů.

„Chci mouku zpátky,“ řekl Matýšek odvážně. „Bez mouky se nepeče chléb a bez chleba je celý Mrkvohrad smutný.“

„Mouku můžu vrátit, ale až za rok. Ještě se musí učit, jak být moukou,“ zamračil se Trnovous a hůlkou klepl o zem, až to zazvonilo.

Matýšek pohotově sáhl do kapsy a vytáhl pruhovanou mrkev. „Znáš tuhle? Kdo ji ochutná, ten uvidí pravdu.“

Trnovous se uchechtl. „Pche, směšné, já se pravdy nebojím.“ A kousl. Sotva sousto polkl, usnul.

Perníček se rozesmál. „To byla Spací mrkev!“

Oba tedy popadli, co unesli – pytle s moukou, kouzelnou hůl z trní, která ztratila sílu, a vrátili se zpátky. Cestou se zastavili v čajovně pod dubem, kde dala stařenka Matýškovi lístek: „Jednou, až budeš v nouzi, zasaď trn, co jsem ti dala.“ A opravdu – v jeho uzlíku byl jeden jediný trn, který dříve blokoval jeskyni.

Když se vrátili do Mrkvohradu, všechno bylo zpátky, jak má být. Pekárna zavoněla, chléb se pekl, mrkev se směňovala, a Perníček dostal svůj kout v pekárně, kde si pekl vlastní perníčky.

A Matýšek? Ten zasadil onen kouzelný trn na kraji zahrady. Vyrostl z něj krásný strom, který každé jaro kvetl perníkovými květy a každý podzim shazoval šišky, jež voněly po chlebu. Říkalo se, že když se jedna taková šiška uvaří s mrkvovou polévkou, navede pokaždé poutníka zpět domů.