Za devatero horami a devatero řekami se rozprostíralo království jménem Sladovánie. V tom království bylo všechno krásné a barevné, domy měly střechy ze zázvorových sušenek, stromy voněly po skořici a řeky tekly medovým proudem. Uprostřed Sladovánie zářil královský zámek, ve kterém žila princezna Melinka. Byla to milá dívka s vlasy barvy karamelu, šaty z cukrkandlu a velkým srdcem plným empatie.

Princezna Melinka milovala květiny. Na zámku měla svou vlastní zahradu, kterou si sama osazovala, zalévala i zpívala květinám písničky, aby rostly lépe. Byly tam kvetoucí pusinkovníky, lízátkové keře a perníkové lekníny plující na rybníčkách z kandované vody. Její zahrada byla tak kouzelná, že do ní jezdili obdivovatelé z celého království (a někdy i z těch sousedních), aby se pokochali tou nádherou.

Jednoho dne, když Melinka zrovna sázela nové semínko vanilinové růže, zafoukal studený vítr a nebe potemnělo. Rychle vstala a rozhlédla se. V rohu zahrady, kam dopadlo už jen málo slunečních paprsků, stál cizinec. Měl dlouhý plášť utkaný z popukaného karamelu a boty ušité z tvrdého křupavce. Jeho obličej se ztrácel ve stínu kapuce, ale oči mu žhnuly jako rozžhavené uhlíky.

„Kdo jste a jak jste se sem dostal?“ zeptala se Melinka odvážně, třebaže jí srdce tlouklo jako medový bubínek.

„Jsem Mistr Skoroperník,“ odvětil muž hlasem, který zněl jako škrábání nehtů o plech. „A přijel jsem pro to, co mi právem náleží – recept na Tvořící Perník, který kvete právě ve Tvé zahradě!“

Melinka ustoupila o krok. „Ten perník kvete jen tehdy, když je pečován s láskou. Není to věc pro chamtivé srdce.“

Mistr Skoroperník se zasmál. „Pak tedy uvidíš, jaké kouzlo dokáže zlý pekař,“ zašeptal a mávl rukou.

Okamžitě ze země vyrašily trny z čokoládové škváry, květiny schly a stromy cukernatěly do černa. Mistr Skoroperník zmizel v mračnech a zahradu pohltila tma. Jeho poslední slova zněla: „Do tří dnů zvadne celý tvůj ráj a s ním i tvé srdce. Pokud mi nedáš klíč k rebarborovému srdci, které leží pod nejstarším perníkovníkem!“

Melinka běžela zpět do zámku a hledala ve všech starých knihách, co by „rebarborové srdce“ mohlo znamenat. V jedné zažloutlé kronice se dočetla, že pod nejstarším perníkovníkem v zahradě je zakopán zázračný kámen v tvaru srdce, který dává celé zahradě život. Ale pokud ho vyjme někdo zlý, srdce zčerná a místo života přinese zmar.

Melinka věděla, že se nesmí vzdát. Proto se vydala na nelehkou cestu do Pouště Ztuhlého Těsta, kde sídlila Moudrá cukrová sova – ta prý zná zapomenuté receptury a léky na všechna kouzla. Na cestu si přibalila sáček karamelových drobků, termosku se sirupem a oblíbeného plyšového šlehačkového medvídka pro štěstí.

Cesta byla plná nástrah: přešla přes most z piškotů, který se houpal nad lávovým fondánem, přešla louku z marcipánových nástrah, kde jí málem nohu chytila cukrová past, ale vždy si vzpomněla na svou zahradu a šla dál.

Když konečně dorazila k Sově, ta se právě koupala v misce pudinkového mléka.

„Princesnko, já vím, proč přicházíš,“ pronesla sova, když se setkaly její oči s Melinčinými. „Tvé srdce je sladké, ale jen odvaha ho může ochránit. Musíš ochránit srdce zahrady, ale ne silou — důvěrou.“

„Důvěrou?“ nechápala Melinka.

„Ano. Klíčem není zakořeněné srdce z rebarbory, ale srdce skryté v Tobě. Musíš najít někoho, kdo důvěřuje stejně jako ty. Jen spolu dokážete zlomit moc Skoroperníka.“

Melinka se zamyslela a napadlo ji: ve vesnici pod zámkem žije pekařův syn Matyáš, kluk s očima modrýma jako pěst cukrové vaty. Jednou jí pomohl, když na trh přivezla jahodový kosík a rozházela ho po celé dlažbě. Ano – on je ten, kdo ji bez váhání podpořil.

Melinka se vrátila domů, našla Matyáše a vše mu pověděla. Chlapec neváhal, vzal svou šlehačkovou vařečku, cinknul jí o boty z lanýže a zakřičel: „Půjdeme do zahrady!“

Přišli tam akorát, když měsíc skryl svou tvář a temnota zachvátila perník i květy. Mistr Skoroperník znovu povstal ze stínu s hrozným smíchem.

„Vzdejte se! Dej mi klíč!“

Ale Melinka a Matyáš si stoupli spolu pod nejstarší perníkovník, chytili se za ruce a společně vyslovili slova, která sestavila Sova z kouzelných prastarých zvuků:

*“Srdce, co láskou je krmeno, nemůže být zhašeno. Pravda spojí naši sílu, sladkost rozproudí tu žílu!“*

A v tu chvíli se země zachvěla. Strom, pod kterým stáli, začal kvést intenzivní vůní, listy se rozjasnily jako cukrový paprsek a kůra se otevřela, aby odhalila zlaté rebarborové srdce – ne tvrdý kámen, jak všichni mysleli – ale živé, tepající světlo ze sladké šťávy lásky a přání.

Toto světlo obalilo Mistra Skoroperníka. Ten se zastavil, oči mu pohasly a začal se třást: „To… takovou chuť… jsem zapomněl… jaké to bylo… péct pro radost…“ zachroptěl.

A s těmi slovy se jeho tělo rozpadlo v prach mandlových drobků, které vítr odnesl pryč.

Zahrada se zaleskla v plné kráse. Květiny opět rozkvetly, stromy se zazelenaly jahodovým listím, vzduch zpíval vanilkovou symfonií. Melinka a Matyáš byli hrdinové dne – ale než by se chlubili, raději uspořádali slavnostní koláčový den, kde každý z království mohl upéct něco svého a sdílet to s ostatními.

A perníkovník? Stále roste, někdy dokonce potichu zavrní, když se děti smějí nebo když někdo zasází novou květinku s láskou.

Princezna Melinka se nakonec vdala za Matyáše, ale ne kvůli koruně nebo paláci. Měli společnou zahradu a každý den v ní pracovali, zpívali květinám, chovali slepičky, které snášely skořicová vajíčka, a pletli koláče s přáteli.

Protože věděli, že největší kouzlo – je péče, sdílení, a srdce plné sladkého dobra.