Za devatero horami a desatero řekami se rozkládala země zvaná Ledová Dolina. Byla to krajina tichá a studená, kde sníh padal i v létě a kde se stromy ohýbaly pod tíhou ledu. Uprostřed Doliny stál zámek celý ze stříbřitých krystalů ledu, který zářil na dálku jako hvězda na nebi. Říkalo se mu Ledový zámek a vládla v něm královna Arina, která uměla čarovat s vodou, měnit ji v páru, sníh i led podle své vůle.

Královna Arina byla dobrá a její říše proslula mírem a klidem. Lidé měli vždy dost vody, i když jinde panovalo sucho, ryby v řekách plavaly v čisté vodě a z jezírek tryskaly léčivé prameny. To vše díky kouzelné studni pod zámkem, která prý prýštila z prastarého zdroje magie – ze srdce vody.

Ale jak už to v pohádkách bývá, ne každému se dařilo líbit takové štěstí a mír. Pod horami, kde nikdy nesvítilo slunce a kam se neodvážila ani nejchladnější vánice, žil starý černokněžník jménem Šeromráz. Jeho srdce bylo zkalené nenávistí a závistí. Dávno toužil po moci Ledové Doliny, po tajemství studny a kouzlech vody. Věřil, že kdyby ovládl pramen, mohl by celý svět zahalit do věčné zimy, podřídit jej své mrazivé vůli.

Jedné temné noci, kdy měsíc zakryly husté mraky a žádná hvězda neprosvítila nebe, vyslal Šeromráz do zámku netopýří stíny, své špehy. Ti se proplížili až do sklepení a objevili vchod ke studni. Tam umístili temný krystal, kámen zla, který měl zničit její kouzlo. Když se ráno Arina probudila, voda v zámku přestala téct. Prameny ztichly, řeky se začaly zbarvovat dočerna a místo hojnosti přišla zima plná hladu a smutku.

Královna věděla, že to není obyčejná zima, ale kouzlo zloby. Zavolala své rádce, ale nikdo nevěděl, jak zlo z pramene vyhnat. V těch dnech do zámku dorazila mladá dívka jménem Mira. Bydlela v malé vesničce na jižním okraji údolí, kde voda vyschla a lidé oslovili královnu s prosbou o pomoc. Mira nebyla ani urozená, ani učená v kouzlech, ale měla neobyčejný dar – rozuměla vodě. Dokázala naslouchat jejímu šepotu ve větru, chápala proudění řek a uměla s deštěm tančit tak, že pokaždé přilákala duhu.

„Vaše Veličenstvo,“ poklekla před královnou, „nechte mě jít ke studni. Možná uslyším, co vám zůstalo utajeno.“

Královna, zoufalá ze své bezmoci, jí dovolila sestoupit dolů. Ve sklepení byl chlad tak silný, že i led na zdech plakal mrazivými slzami. Mira se přiblížila k temné hladině a položila ruce na okraj studny. Zavřela oči a dlouze naslouchala. K jejím uším dolehl slabý hlas – nepatrné bublání, jakoby vzdálený nářek.

„Temnota pohltila pramen,“ šeptla. „Ale voda se ještě brání. Její srdce bije dál. Potřebujeme světlo z hor, vodu z nejčistšího pramene a smích bez strachu.“

Královna to s úžasem zapisovala, ale netušila, kde takové věci vzít. A tak se Mira rozhodla vydat sama na cestu. Vyšla bránou Ledového zámku, oděná jen do pláště z jelení kůže, v botách ze suché trávy a s pokorou v srdci. Musela navštívit tři místa, aby vrátila rovnováhu kouzelné pramenité vodě.

Nejprve se vydala k Hvězdné soutěsce, kde sídlil duch hor – starý orlosup se zářícíma očima. Ten strážil krystal světla, který vznikl z prastarého blesku. Mira se s orlem střetla v hádankách, a protože měla moudré srdce, zvítězila a krystal světla jí byl svěřen.

Druhé místo bylo u Zrcadlového jezírka pod Třpytivým kopcem. Voda zde byla průzračná tak, že každý, kdo se jí dotkl, musel čelit svému vlastnímu odrazu. Mira se podívala do vody, viděla své obavy, smutek i nejistotu, ale neuhnula. Voda ji proto přijala a naplnila měděnou číši ze své nejčistší hloubky.

Nakonec Mira vystoupala na Útes smíchu, kde žily malé ledové víly. Ty hrály na krystalové flétny a jejich zpěv rozptyloval každý strach. Kdo chtěl získat jejich pomoc, musel je rozesmát – a to není snadné, když víly samy být veselé neuměly. Mira proto začala tančit, jak tančila doma v dešti, a zpívala písničku, kterou jí kdysi zpívala matka. Brzy se ozval první smích, pak druhý a nakonec se rozezvučel celý Útes lehkým chichotem. Víly darovaly Míře zlatou slzu – esenci smíchu bez strachu.

S těmito třemi dary se Mira vrátila do studny. Královna Arina a celý dvůr sledovali, jak dívka vkládá krystal do vody, pak přilévá čistou vodu a nakonec do hladiny kapne zlatou slzu. Jakmile poslední kapka dopadla, studna se rozzářila modrým světlem a hladina se vzedmula, jako by vydechla po dlouhém spánku.

Zlá kletba byla zlomena.

Temný kámen vystřelil ze dna jako spálená šiška a rozpadl se ve vzduchu. Voda se znovu rozproudila celým zámkem, proudila otevřenými kanálky až do vesnic, pole se zalévala vláhou a květiny rozkvétaly.

Ale zatímco voda opět žehnala Ledové Dolině, v hlubinách Černých hor Šeromráz zuřil. Pokusil se vyjít ze svého doupěte, ale jeho síla slábla. Bez zkažené vody byla jeho magie bezmocná. Nakonec ho pohltila vlastní zima a z něj zbylo jen prázdné ledové poupě, které se rozpustilo s prvním jarním sluncem.

Královna Arina nabídla Míře místo u svého dvora, ale dívka odmítla. Chtěla se vrátit domů, do své vesnice, pomáhat lidem a naslouchat vodě jako dřív.

A tak přešel čas. O Miru byla složena píseň a voda z její číše prý stále tryská v malé fontánce na návsi, kde se děti smějí a déšť tančí podle větru.

A v dálce, v Ledové Dolině, září zámek jako krystal štěstí, kde voda teče, voda léčí, a dobro v srdci vždy najde cestu.