Daleko za sedmero kopci a hlubokými lesy stála malá vesnička jménem Jasanová Lhota. Lidé tam žili poklidně, obdělávali svá políčka, vyprávěli si příběhy a večer sedávali kolem pokroucených světlonošů — starodávných luceren, které visely nad každým vchodem.

Jednoho dne se ale v Jasanové Lhotě přihodilo něco zvláštního. Zmizela hlavní lampa na návsi. Nebyla to obyčejná věc — byla to lampa mluvící, stará stovky let, která každé večer nejen svítila, ale také vyprávěla pohádky. Lidé ji měli tak rádi, že ji nazývali Luminara. Jednou ráno ale místo Luminary zbyl jen očazený sloupek a po lampě ani památky. Všichni byli smutní, protože bez Luminary přišli o nejen světlo, ale i každý večerní příběh.

Ve stejný den dorazil do vesnice zvláštní návštěvník — vílák jménem Modřínek. Víláci nejsou víly, ani skřítci, ale něco mezi. Modřínek měřil sotva tři jablka na výšku, měl špičaté uši, žlutý kabátek a sýrově zelené vlasy stažené do culíku. Cestoval na zádech mluvícího kocoura jménem Rybíno, který měl srst černou jako noc, ale oči modré jako studánka v horách.

„Cítil jsem magické otřesy,“ prohlásil hned poté, co si sedl u obecní studny. „Něco zlého se stalo s vaší lampou. Jako by byla unesena.“

„Kdo by něco takového udělal?“ ptali se vesničané. „Luminara nikdy nikomu neublížila.“

„Možná obr z Černého vrchu,“ zamňoukal tiše Rybíno. „Slyšel jsem, že poslední dobou sbírá vše, co svítí a hovoří, snad si z toho vyrábí noční společnost.“

A tak Modřínek a Rybíno slíbili, že se vydají Luminara hledat. Všichni jim mávali na cestu a maminky jim na cestu daly koláčky a malinkatý měšec se zlatou moučkou, která mohla rozsvítit tmu.

Putovali loukami, přešli stříbrnou říčku, kde lilie zpívaly ukolébavky rybkám, a prošli hvozdem, kde šišky padaly v rytmu bubínků. Kocour několikrát zavětřil směrem k severu a Modřínek pomocí kapesní chvějivé hůlky hledal slabé stopy kouzel.

Na pátý den došli k Černému vrchu, hoře tmavé a mlčenlivé, které se místní vždycky vyhýbali. Tam se ozývaly zvláštní zvuky: hluboké chrápání, cvakání zubů a jakési nenápadné pobrukování, jako by někdo zpíval písničky beze slov.

„Myslíš, že je to on?“ zašeptal kocour a jeho ocas se stáhl k tělu.

„Jistěže je to on,“ odpověděl Modřínek. Opatrně vytáhl z batohu kapesní lucerničku a nasypal do ní trochu zlaté moučky. Lucerna se rozzářila jemným světlem a začala ukazovat cestu vzhůru po skrytých schodech v boku hory.

Vejdou-li do hory, musí být ticho jako žížala, říkává se v pohádkách. Modřínek a kocour tedy šli potichoučku, ani list se pod nimi nezachvěl. Uvnitř hory objevili veliké doupě s obrovitánskou postelí, kde na hromadě polštářů spal obr. Měl vousy až ke kolenům, pupek jako pět obřích balónů a na sobě pyžamo se slunečnicemi.

A kolem postele bylo rozvěšeno několik lamp a světel, které svítily a hovořily. Byla mezi nimi i Luminara.

„Pomozte mi!“ šeptla, když si Modřínek přiložil ucho k její kovové hlavě. „Noci jsou tu nekonečné. Ten obr mě vzal, protože se bál tmy a nudy.“

„Musíme ji dostat ven,“ sykl Rybíno a schoval se za sud plný švestek.

Ale právě tehdy se obr zavrtěl. Jeho jedno oko se rozevřelo jako okno. Zadíval se na návštěvníky a něco zabrumlal.

„Nemusíte se bát!“ zvolal Modřínek. „Nechceme ti ublížit. Přišli jsme za Luminárou.“

Obr se posadil a svěsil nohy z postele. Zívl tak mocně, že se rozsvítily i ty lampy, které do té doby mlčely.

„Já jsem Opatloun,“ zabručel. „Býval jsem poutník, chodil jsem krajem, ale pak jsem povyrostl tak, že se mě lidé báli. A v noci… v noci nemůžu spát. Mám strach ze tmy a samoty. Jenže nemůžu jít do vesnice, protože říkají, že jsem nebezpečný.“

Modřínek i kocour poslouchali, jak obr vykládá. Nebyl zlý. Jen obrovský a osamělý. Chtěl s někým mluvit. A tak se nakonec rozhodli. Luminara se sice měla vrátit do vesnice, ale co kdyby mu spolu přinesli jinou, novou lampu, která by mu vyprávěla příběhy a zpívala písničky?

„Ale jen když pustíš všechny ostatní lampy,“ řekl Modřínek.

Opatloun souhlasil. A tak se Luminara vrátila do Jasanové Lhoty. Vesničané slavili a na návsi se pekly lívance tři dny a tři noci. Každý večer znovu svítila a vyprávěla, až srdce všech tančila radostí.

Rybíno dostal velikou lžičku šlehačky a Modřínek se stal čestným pohádkářem vesnice.

Ale nezapomněli na Opatlouna. Modřínek vyrobil novou lampu, pojmenoval ji Vypravěnka a učil ji všechny pohádky, které znal. Vypravěnka pak putovala na hřbetě Rybína zpět do Černého vrchu a svítila obrovi celou noc, vyprávěla mu o mořích z ledu, horách z čokolády a oblohou, kde se pasou hvězdy.

Od té doby se v Jasanové Lhotě často večer z dálky ozývá hluboký smích, který přichází z Černého vrchu. A každý ví, že to obr se právě směje jedné z Vypravěnčiných pohádek.