Za sedmero horami a devatero lesy, kde sníh padá i v létě a mrazivé větry zpívají píseň zimy, se rozkládalo Ledové království. Uprostřed tohoto království stál Palác ze sněhu a ledu, tak třpytivý, že ho bylo možné spatřit z vrcholů nejvyššího pohoří. V jeho nitru žila královna Aurélie, moudrá vládkyně s laskavým srdcem, která měla moc ovládat sníh, vítr a led.

Královna vlastnila vzácný poklad – Diamant věčného světla. Tento drahokam zářil silou čistého dobra a udržoval rovnováhu mezi zimou a jarem. Bez něj by Ledové království upadlo do nekonečné zimy nebo naopak roztálo úplně. Diamant byl ukryt v nejhlubší komnatě paláce, chráněn kouzly, jež mohla prolomit jen síla opravdové odvahy a čistého srdce.

Jednoho mrazivého večera, když se polární záře vlnila nad oblohou jako hedvábný závoj, se na okraji království objevili tři loupežníci. Jmenovali se Brum, Skřehot a Černovous. Nebyli to obyčejní lapkové – přišli z dalekých jižních zemí, kde nikdy nesněží, a nesli s sebou plán, jak ukrást Diamant věčného světla. Věděli, že jeho moc by jim umožnila ovládnout svět a přinést věčnou noc do všech království.

Loupežníci se vplížili do Ledového království převlečeni za obchodníky s kožešinami. Když dorazili k paláci, předstírali, že přinášejí dary a chtějí nabídnout své služby královně. Aurélie byla laskavá a důvěřivá, a tak je přijala s otevřenou náručí, netušíc, jaké zlo přivedla do svého domova.

V noci, když celý palác spal, Brum použil stříbrný prach, který rozptýlil po chodbách a zlomil tak některá ochranná kouzla. Skřehot měl malou dýku z černého ledu, která dokázala proříznout i nejtvrdší stěny. Společně se proplížili do komnaty, kde byl Diamant skryt – a ukradli ho!

Jakmile diamant zmizel, palác se začal otřásat. Sněhové sochy praskaly, zdi se pokrývaly tmavými skvrnami a nebe nad královstvím potemnělo. Vítr zesílil do zuřivého vichru a mráz byl tak krutý, že zamrzaly i plameny v krbu. Královna Aurélie se probudila a okamžitě poznala, co se stalo. Věděla, že pokud diamant nebude do tří dnů navrácen, království se změní v pustou a ledovou poušť, kde nic neroste a nikdo nepřežije.

Aurélie svolala své rádce a nejstatečnější strážce, ale ani jeden z nich si netroufal sledovat loupežníky, kteří zmizeli v horských průsmycích. Tehdy se ozval tichý hlas. Patřil malé dívce jménem Elenka, která žila v paláci jako dcera jedné ze služebných. Byla odvážná, zvídavá a měla zvláštní dar – rozuměla hlasu větru.

„Já půjdu,“ řekla Elenka klidně. „Vítr mi ukáže cestu a mé srdce ví, co je správné.“

Královna se na ni podívala s obavami, ale v očích dívky viděla odhodlání a světlo, které nezhaslo ani v té nejhorší bouři. Darovala jí plášť z ledového hedvábí, který chránil proti mrazu, a kouzelnou lucernu, jež dokázala svítit i v té nejtemnější noci.

Elenka se vydala na cestu sama. Vítr jí šeptal do ucha, kudy jít, a sněhové vločky jí ukazovaly stopy. Prošla lesem, kde stromy zpívaly staré písně, a přešla zamrzlé jezero, pod jehož ledem tančily ryby z ledového skla. Nakonec dorazila do jeskyně ukryté v horách, kde loupežníci přebývali.

Loupežníci právě obdivovali diamant, jehož světlo jim připadalo krásné, ale chladné. Brum se snažil pomocí něj rozpustit skálu, Černovous ho chtěl použít k ovládnutí bouře, ale diamant neodpovídal. Bez čistého úmyslu se jeho moc nedala využít.

Elenka se vplížila do jeskyně a vyčkala na chvíli, kdy loupežníci usnou. Ale právě ve chvíli, kdy se natahovala pro diamant, se Skřehot probudil. Vyrazil k ní s dýkou z černého ledu, ale Elenka neuhnula. Místo toho pozvedla lucernu a světlo, které z ní vyšlo, oslnilo loupežníky natolik, že padli na kolena.

„Proč to chceš?“ zasyčel Černovous.

„Protože chci zachránit své domovy, své přátele. Protože světlo není pro ty, kdo ho chtějí jen pro sebe,“ odpověděla Elenka.

V tu chvíli se diamant rozzářil silněji než kdy předtím a vznášel se mezi nimi. Jeho světlo obklopilo Elenku a odrazilo loupežníky až ke stěnám jeskyně. Dýka z černého ledu se rozpadla na prach a vítr se zvedl, aby Elenku odnesl zpět do paláce.

Když se vrátila, vše bylo na pokraji zkázy. Sněhové zahrady byly zčernalé, řeky zamrzlé až na dno. Ale jakmile Elenka položila diamant zpět na jeho místo, světlo se rozlilo po celém království. Ledy roztály jen tolik, aby voda mohla téct, stromy znovu zpívaly a obloha se rozjasnila září polární noci.

Královna Aurélie objala Elenku a prohlásila ji ochránkyní království. Loupežníci byli nalezeni zkřehlí a proměněni v ledové sochy, které byly umístěny do zahrady jako připomínka toho, že zlo nikdy nesmí zvítězit nad světlem.

A tak se Elenka stala hrdinkou, o které se zpívaly písně a vyprávěly příběhy po celém království. A Diamant věčného světla zůstal na svém místě, chráněn ne silou kouzel, ale silou odvahy, přátelství a čistého srdce.