V jedné malé vesničce jménem Myšínkov žila drobná šedivá myška jménem Mína. Byla to zvídavá a odvážná myška, která ráda běhala po polích, objevovala nové věci a sbírala lesní oříšky, které si ukládala do své skrýše ve starém pařezu.
Jednoho jasného jarního dne, když slunce svítilo a ptáci zpívali, se Mína vydala na cestu za hranice své obvyklé stezky. Šla dál a dál, až došla k opuštěné chaloupce na kraji lesa, kterou nikdy předtím neviděla. Chaloupka byla porostlá břečťanem, s kapradím až po okna, a vypadala, že v ní už dávno nikdo nebydlí. Přesto Mínu cosi táhlo dovnitř.
Dvířka do chaloupky byla pootevřená, a tak myška vklouzla dovnitř. V místnosti bylo šero, prach a ticho. Nábytek byl pokrytý pavučinami a zpod podlahy sem tam vykukoval ztracený lískový oříšek. Mínu ale nejvíce zaujalo veliké zrcadlo, které stálo opřené o zeď.
Zrcadlo bylo vysoké, s rámem vyřezávaným do tvaru vinných listů a hroznů. Ale co bylo zvláštní – když se Mína podívala do zrcadla, neviděla v něm sama sebe, ale les plný světla, barev a zvířat, která mluvila.
„To přece nemůže být pravda,“ zamumlala si pro sebe Mína. Udělala krok blíž a natáhla packu. Jakmile se dotkla hladiny zrcadla, ucítila, jak ji cosi vtahuje dovnitř. Než stačila zapištět, byla pryč.
Když otevřela oči, ocitla se uprostřed kouzelného lesa. Stromy měly listy z jantaru, květiny zpívaly melodie a ve vzduchu poletovali svítící motýli, kteří vypadali jako malé hvězdy. Mína zůstala stát s otevřenou tlamičkou.
„Vítej v Zrcadlovém lese,“ ozval se za ní hlas.
Otočila se a spatřila mluvícího ježka s brýlemi na čumáčku.
„Já jsem Ježour, Strážce Zrcadla,“ řekl a uklonil se.
Mína se mu uklonila zpět. „Já jsem Mína. Co je tohle za místo?“
„Tohle je svět, který existuje za zrcadlem. Jen ti, kdo mají čisté srdce a odvahu, se sem mohou dostat.“
Mína byla ohromená. „A co se tady dělá?“
„Tady pomáháme udržovat rovnováhu mezi světy. Ale poslední dobou se cosi kazí. Zrcadlo začíná tmavnout a svět za ním slábne. Potřebujeme někoho, kdo najde Tři Krystaly Odrazu a vrátí jim jejich lesk.“
„Já to udělám!“ zvolala Mína bez váhání.
Ježour se usmál. „Věděl jsem, že jsi ta pravá.“
A tak Mína vyrazila na dobrodružství. První krystal měl být ukrytý v Jeskyni Ozvěn, hluboko pod horami. Cesta vedla přes řeku, kterou hlídala obrovská žába. Ta nechtěla nikoho pustit, dokud jí někdo nezazpívá píseň, která by jí připomněla její mládí.
Mína si dlouho lámala hlavičku, až si vzpomněla na ukolébavku, kterou jí zpívala maminka. Začala tiše zpívat a melodie se rozléhala po řece. Žábě se zaleskly oči a uvolnila most.
V jeskyni byla tma a ozvěny tam šeptaly všechno, co Mína řekla. Ale když pronesla slova odvahy a přátelství, zazářil první krystal a vznášel se k ní. Uložila ho do své tašky a vydala se hledat další.
Druhý krystal byl ukrytý v Mrakové věži, kde sídlila sova jménem Sibilina. Ta však každému, kdo chtěl krystal, položila hádanku. Hádanka zněla:
„Co roste, ač nevidíš to růst, co plyne, ač nemá nohy, a co plyne, i když stojí?“
Mína přemýšlela, až konečně vykřikla: „Čas!“
Sibilina spokojeně zahoukala a předala jí druhý krystal, který zářil stříbrným světlem.
Třetí krystal byl ten nejtěžší. Ukrytý v Srdci stínu, kde žil Stínosvůdce – stvoření, které krystalu ukradlo lesk, aby si ho nechalo pro sebe. Mína se musela plížit temným lesem, kde šepot stínů zkoušel její odvahu. Nakonec se dostala ke Stínosvůdci, který se jí snažil přesvědčit, aby se krystalu vzdala.
„Proč pomáháš světu, který ti nic nedal?“ syčel.
„Protože když pomáhám, cítím se šťastná. A chci, aby svět byl taky šťastný,“ odpověděla Mína.
Stínosvůdce se zachvěl, jeho černé stíny se rozpadly a místo nich se objevilo světlo. Třetí krystal se vrátil do své podoby a Mína ho opatrně uložila vedle ostatních.
Když se vrátila k Ježourovi, vložila všechny tři krystaly do rámu zrcadla. Zrcadlo se rozzářilo duhovým světlem a celý les se zatřpytil. Stromy zazpívaly, motýli tančili a květiny rozdávaly vůni radosti.
„Zachránila jsi svět za zrcadlem,“ řekl Ježour.
„A co teď?“ zeptala se Mína.
„Teď se můžeš vrátit domů. Ale kdykoli budeš chtít, můžeš se sem vrátit. Stačí se znovu podívat do zrcadla.“
Mína se usmála, naposledy objala Ježoura a vstoupila zpět do zrcadla.
Když otevřela oči, byla zpátky v opuštěné chaloupce. Ale zrcadlo teď zářilo jemným světlem, jako by jí říkalo, že ji vždy přivítá zpět.
Od toho dne Mína často snila o svých dobrodružstvích. A když si byla jistá, že nikdo nekouká, vklouzla do chaloupky, pohladila zrcadlo a někdy se znovu vydala za hranice běžného světa – tam, kde odvaha a přátelství mají kouzelnou sílu.