Za devatero horami a devatero lesy stálo malé království jménem Stříbrná luka. V tom království žila maličká myšička jménem Šedivka. Byla to obyčejná, nenápadná myška s hebkým kožíškem, která se nejraději schovávala v útulném koutku sýpky na hradě. Nikdo si jí nevšímal, a většina lidí ani nevěděla, že tam žije. Jenže Šedivka měla jedno velké tajemství. Uměla mluvit.

Jednoho dne, když si zrovna pochutnávala na drobcích voňavého chleba, zaslechla v sýpce tiché vzlyky. Vykoukla zpoza pytle s moukou a uviděla dívku, která tam seděla na zemi. Měla na sobě prosté, ale jemné šaty, vlasy jí splývaly jako zlaté nitě, a oči měla zarudlé od pláče. Šedivka se odvážila přiblížit a tiše pískla: „Proč pláčeš, slečno?“

Dívka se s leknutím otočila, ale když spatřila malou myšku, místo strachu v jejích očích vykvetl údiv. „Ty… ty mluvíš?“ zašeptala.

„Ano, mluvím. Jsem Šedivka. Ale teď mi pověz, proč jsi smutná,“ naléhala myška.

Dívka si otřela slzy. „Jsem princezna Amélie,“ začala. „Můj otec, král, byl kdysi mocný a moudrý vládce. Ale jednoho dne urazil starou čarodějnici, která přišla žádat o pomoc. Ta ho za jeho pýchu proklela. Nyní celé království chřadne a lidé trpí. Aby kletbu zlomil, musí někdo přinést kapku třpytivého deště z hřívy jednorožce, který žije hluboko v Zakletém lese. Ale nikdo se neodváží tam jít. Les je plný nástrah a nebezpečí.“

Šedivka nastražila ouška. „A co kdybych tam šla já?“

Princezna se na myšku překvapeně podívala. „Ty? Ale jsi tak malá!“

„Právě proto,“ odpověděla Šedivka. „Nikdo si mě nevšimne. A co je důležitější, jsem chytrá a rychlá. Pomůžu ti, princezno.“

Amélie chvíli váhala, ale nakonec souhlasila. „Dobrá, Šedivko. Ale buď opatrná.“

***

Šedivka se tedy vydala na cestu. Proplížila se z hradu, prošla městem a zamířila k temnému okraji Zakletého lesa. Už z dálky cítila, jak les dýchá tajemnou magií. Stromy byly vysoké, jejich větve se proplétaly jako pavoučí sítě, a vzduch byl plný podivného šepotu.

Jakmile vstoupila do lesa, zjistila, že cesta nebude vůbec jednoduchá. První překážkou byla hluboká rokle, přes kterou vedl úzký, vratký most. Když se Šedivka pokusila přeběhnout, zpod mostu se vynořil strašlivý troll. „Kdo se opovažuje překročit můj most?“ zahřměl.

Šedivka se však nezalekla. „To jsem jen já, malá myška,“ odpověděla odvážně. „Ale pokud mi dovolíš přejít, slibuji, že ti přinesu něco na zub.“

Troll si ji podezřívavě prohlédl, ale nakonec svolil. „Dobrá, ale pokud svůj slib nedodržíš, budeš mít co do činění se mnou!“

Šedivka přeběhla most a pokračovala dál. Po nějaké době dorazila na mýtinu, kde rostly podivné květiny. Jejich okvětní lístky zářily jako hvězdy, ale když se Šedivka chtěla přiblížit, květiny se zvedly a proměnily se v létavé tvory. Byly to květinové víly, které ji obklopily.

„Co tu hledáš, malá myško?“ ptaly se zpěvným hlasem.

„Hledám jednorožce,“ odpověděla. „Musím získat kapku třpytivého deště z jeho hřívy, abych zachránila království.“

Víly se na sebe podívaly a poté řekly: „Pomůžeme ti, pokud nám splníš úkol. Na této mýtině roste zlatý jetel. Najdi ho a přines nám jeho list.“

Šedivka souhlasila a začala hledat. Zlatý jetel byl dobře schovaný, ale díky svému ostrému zraku ho nakonec objevila pod hustým keřem. Přinesla ho vílám, které radostně zatleskaly a ukázaly jí cestu dál.

***

Nakonec se Šedivka dostala do srdce lesa, kde stál průzračný jezírko. Na jeho břehu se pásl nádherný jednorožec. Jeho srst zářila jako stříbro a hříva se leskla jako kapky rosy při východu slunce.

„Jednorožci!“ zvolala Šedivka. „Potřebuji tvou pomoc!“

Jednorožec zvedl hlavu a klidným hlasem odpověděl: „Co tě sem přivádí, malá myško?“

Šedivka mu vše vysvětlila – o kletbě, o princezně Amélii, o utrpení království. Jednorožec chvíli mlčel, pak však přikývl. „Dobrá. Ale pamatuj, že třpytivý déšť z mé hřívy je kouzelný a nesmí být zneužit. Vezmi jen tolik, kolik potřebuješ.“

Jednorožec se sklonil a Šedivka opatrně nabrala několik kapek třpytivého deště do malého lístku, který našla cestou. Poděkovala mu z celého srdce a vydala se zpět.

***

Cesta zpátky byla jednodušší, neboť víly i troll jí pomohli, jak slíbili. Když dorazila na hrad, předala kapky princezně Amélii. Ta je přidala do poháru s čistou vodou a odnesla je k otci. Jakmile král vypil kouzelný nápoj, kletba byla zlomena. Království opět rozkvetlo, lidé se radovali, a princezna Amélie objala Šedivku s vděkem.

„Děkuji ti, Šedivko,“ řekla. „Díky tobě je naše království zachráněno.“

Od té doby už Šedivka nebyla jen obyčejnou myškou ze sýpky. Stala se hrdinkou celého království a její příběh si lidé vyprávěli ještě mnoho generací.