Za devatero horami a devatero řekami se rozkládalo království jménem Lirien. Bylo to krásné a bohaté království, kde lidé žili v míru a radosti. Jenže jednoho dne se nad královstvím začala stahovat temná mračna. Do země totiž přišel obrovitý obr jménem Gormar, který si usmyslel, že se stane pánem celé říše.

Gormar byl vysoký jako věž a jeho hlas duněl jako hrom. Když vstoupil do hlavního města, třásla se zem pod jeho kroky. „Já jsem Gormar a od této chvíle jsem vaším pánem!“ zahřměl a jeho hlas se rozlehl po celém městě. Lidé se báli a utíkali do svých domovů. Král Theodor, moudrý a laskavý panovník, se pokusil s obrem vyjednávat. „Prosím tě, Gormare, nech naše království na pokoji. Jsme mírumilovní lidé a nechceme bojovat.“

Gormar se však jen zasmál: „Já nepotřebuji bojovat! Jsem nejsilnější v celém světě, a proto mi všechno patří! Od této chvíle mi budete přinášet zlato, stříbro a ty nejlepší pokrmy každý den!“

Král věděl, že nemůže s obrem bojovat přímo, protože žádný člověk neměl takovou sílu, aby ho porazil. A tak se rozhodl, že najde jiný způsob. Vyslal posly do všech koutů království, aby našli někoho, kdo by dokázal obra přelstít.

Jedním z těch, kteří se o výzvě doslechli, byl mladý pastýř jménem Tomáš. Nebyl silný ani urozený, ale měl bystrou mysl a velké srdce. Věděl, že síla není vždy tím nejdůležitějším, a tak se rozhodl, že se vydá do královského města.

Když dorazil na hrad, poklonil se králi a řekl: „Vaše Veličenstvo, nejsem bojovník, ale věřím, že mohu pomoci. Obři jsou sice silní, ale často nejsou příliš chytří. Možná bychom mohli Gormara přelstít.“

Král se zamyslel. „Dobrá, Tomáši. Máš mou důvěru. Jaký je tvůj plán?“

Tomáš se usmál a začal svůj plán vysvětlovat. Druhého dne se vydal za obrem, který právě hodoval na pečených kachnách a zlatých jablkách. „Slavný Gormare, slyšel jsem, že jsi nejmocnější bytost na světě. Ale je jedna věc, kterou nikdy nedokážeš.“

Gormar se zarazil a zamračil se. „Co bych nedokázal? Já dokážu všechno!“

„Opravdu?“ zeptal se Tomáš lišácky. „Vsadím se, že nedokážeš vypít celé jezero na severu království.“

Obr se zasmál tak silně, až se zatřásly stromy v lese. „To je přece hračka! Ukaž mi to jezero!“

Tomáš ho zavedl k jezeru, které bylo hluboké a rozlehlé. Obr se sklonil, nabral vodu do svých obrovských rukou a začal pít. Pil a pil, ale vody neubývalo. Po chvíli začal být unavený, ale nechtěl se vzdát. Pil dál, až ho začal bolet žaludek.

Tomáš ho sledoval a v duchu se usmíval. Když viděl, že obr už nemůže, řekl: „Vidíš, Gormare? Říkal jsem, že to nedokážeš. Možná nejsi tak mocný, jak sis myslel.“

Gormar se rozzlobil. „To byla jen náhoda! Dej mi jinou výzvu!“

Tomáš přikývl. „Dobrá. Vsadím se, že neuzvedneš tento kouzelný kámen.“ A ukázal na velký balvan, který vypadal obyčejně, ale Tomáš věděl, že je zakletý.

Gormar se napřímil a popadl kámen oběma rukama. Tlačil, tahal, ale kámen se ani nepohnul. Obr se začal potit, supěl a funěl, ale kámen zůstal na místě.

„To je nemožné!“ zabručel.

Tomáš pokrčil rameny. „Možná nejsi tak silný, jak sis myslel.“

Gormar se zamračil. „Dost! Jestli nejsem nejsilnější, nemohu být vládcem tohoto království! Odcházím a už se nikdy nevrátím!“

A tak se obr vydal zpět do hor, odkud přišel, a lidé v království si mohli opět oddechnout. Král Theodor pozval Tomáše na hrad a řekl mu: „Jsi moudřejší než deset nejlepších bojovníků dohromady. Díky tobě je naše země opět svobodná.“

Tomáš dostal od krále zlatý pohár jako odměnu a mohl si vybrat jakýkoli dar, který si přál. Ale Tomáš jen pokýval hlavou a řekl: „Nechci zlato ani bohatství. Stačí mi vědět, že jsem pomohl svému lidu.“

A tak se vrátil do své vesnice, kde ho všichni vítali jako hrdinu. Od té doby si lidé v království Lirien pamatovali, že největší moc nevychází ze síly svalů, ale z moudrosti a dobrého srdce.