Za sedmero horami a devatero řekami stál obrovský palác se střechami z modrého břidlice a věžemi vysokými tak, že kouřily ranní dohrou mlhy. Tento palác byl znám jako Zářivá věž, protože se jeho zdi na slunci leskly, jako by je někdo každý den leštil diamantovým hadříkem. Bydlel v něm král Ferdinand se svojí dcerou, princeznou Elinkou, která milovala květiny, ptáky a všechno živé. Její smích naplňoval celou zahradu a všichni v království ji měli rádi.

Jednoho jarního rána, když se princezna Elinka procházela zahradou poblíž živého plotu, vyšlapala cestičkou lemovanou šeříkem až k místu, kam už slunce tolik nesvítilo. Tam uviděla keř, který nikdy předtím neviděla. Byl to podivný trnitý keř s fialovými listy a tmavě rudými květy, které voněly sladce a zároveň zvláštně chladně. Elinka natáhla ruku, aby se jednoho květu dotkla, ale vtom ji píchl trn.

Škubla rukou zpět, ale bylo už pozdě. Trn byl jako led a zatratil se do její dlaně. Hned pocítila zvláštní chlad, který jí vystoupal až k rameni. O pár hodin později začala ztrácet barvu, oči ztratily jiskru a jen šeptem mluvila o podivném tichu, které náhle cítila v duši.

Král Ferdinand dal okamžitě přivolat všechny lékaře a čaroděje z okolí, ale nikdo neznal lék. Až přišla stará bylinkářka Mirka, která žila za lesem v chaloupce z lískových větví. Když pohlédla na ránu na Elinčině dlani, jen tiše vydechla a řekla:

„To není obyčejný trn, to je trn ze Zpěvavého víláku. Kdo se jím píchne, zaklet je do ticha duše, kterou může znovu rozeznít jen melodie srdce. Ale k tomu je potřeba najít Truhlu ozvěn, kde jsou ukryty hlasové stíny všech, kdo milovali a ztratili.“

Král ani chvíli neváhal a poslal všechny své nejstatečnější rytíře hledat Truhlu ozvěn. Nikdo se však nevrátil. Léta plynula a princeznin hlas byl jako květina sušená mezi stránkami knihy – jen vzpomínka.

Až jednoho dne, když už naděje slábla, do paláce přišel mladík jménem Tobiáš. Nebyl to princ, ani rytíř, ale lesní zvěd, který znal každý kout lesa, každou vůni byliny i hlas větru. Když uslyšel o princezně Elince, bez otálení promluvil k Jeho Veličenstvu:

„Pane králi, nech mě jít. Nebudu hledat Truhlu jako ostatní – silou a mečem. Půjdu za písní, protože hlas princezny zná laskavost, ne boj.“

Král souhlasil, a tak se Tobiáš vydal na cestu. Putoval přes šepotavé lesy, hovořil s vážkami u řek, učil se od sov, co létají v noci. Až jednoho večera dorazil do Zpěvavého víláku – tajemného lesa, kde stromy rostly tak hustě, že se vzájemně objímaly.

Najednou se vzduch ochladil a Tobiáš cítil, jak mu srdce zpomaluje. Z mlhy vystoupila postava – průsvitná jako perlová pára. Byla to lesní víla Orlína, která střežila cestu k Truhle ozvěn. Její hlas zněl jako praskání ledu a šumění listí zároveň.

„Proč se vydáváš hledat Truhlu, lidské dítě?“ zeptala se.

„Abych vyléčil princeznu, která se píchla trnem z vašich keřů,“ odpověděl Tobiáš.

Víla se zadívala do jeho očí a viděla, že mluví pravdu.

„Pak musíš projít třemi zkouškami,“ řekla. „První – najdi v sobě ticho. Druhá – zazpívej píseň, kterou jsi nikdy neslyšel. Třetí – poslechni srdce, i když mlčí.“

Tobiáš přikývl.

První zkouška ho zavedla do jeskyně z kamene tak černého, že pohlcoval i stíny. Tam nesměl mluvit, myslet ani cítit. Musel jediné – být tichý. Minuty se měnily v hodiny, hodiny v dny. A pak náhle – za tichem objevilo se v něm melodické pulzování vlastního dechu. V tichu našel klid.

Druhá zkouška vedla ho na louku, kde víly zrozovaly kapky rosy. Každá kapka nesla jiný tón. Tobiáš si sedl, zavřel oči a poslouchal. Melodie se v něm narodila – píseň lásky, kterou si nikdy nesložil, ale přesto ji znal.

Třetí zkouška byla nejtěžší. V srdci lesa rostl strom, na němž visela Truhla ozvěn. Když se k němu přiblížil, uslyšel šepoty – hlasy z minulosti, smích dětí, ztracené hlasy maminky, co zpívala ukolébavku. Najednou vše utichlo. Musel věřit, že i beze slov má jeho srdce co říct.

Dotkl se Truhly a ta se otevřela. Uvnitř byl jen zlatý prach, a přesto v něm bylo víc než všechny poklady světa. Tobiáš se vydal zpět.

Cesta zpět byla plná nástrah – víly mu šeptaly, aby se vrátil, trny ho volaly zpátky do ticha, mlha mu zakrývala cestu. Ale zpíval si píseň, kterou našel na louce, a ta mu ukazovala směr.

Když došel do paláce, Elinka byla ještě bledší než dřív, tichá jako socha z mramoru. Tobiáš otevřel Truhlu a zlatý prach se vznesl do vzduchu. Otáčel se, vířil a pak se snesl na dlaně princezny. V tu chvíli se ozval její smích – nejprve jako pouhé zacinkání, pak jako hřejivý hlas, který zahřál všechna srdce kolem.

Elinka otevřela oči a poprvé po dlouhé době promluvila: „Slyším tě, srdce Tobiáši.“

Král Ferdinand objal dceru a pak podal ruku Tobiášovi. „Z tvého hlasu povstal zázrak. Děkuji ti, příteli.“

Princezna a Tobiáš se po nějaké době sblížili. Neslavili velké svatby, ale cestovali spolu, pomáhali lesům, naslouchali ptákům a učili ostatní děti rozumět stromům i tichu.

A víly? Ty někde dál ve Víláku zpívají píseň o zvědovi, který našel Truhlu ozvěn ne mečem, ale písní svého srdce.