V dávných dobách, kdy se hvozdy táhly hluboko do hor a řeky zpívaly písně, kterým rozuměla jen moudrá stvoření, stála na okraji lesa malá chaloupka. V ní žila mladá dívka jménem Mila se svou babičkou, kterou všichni ve vsi znali jako Bylinkářku.
Babička znala léčivé rostliny tak dobře, jako svou vlastní dlaň. Každou neděli chodila do lesa pro nové byliny a Mila ji často doprovázela. Dívka se učila jména květin, způsob jak sbírat listy bez zbytečného poranění stonku, i kdy je nejlepší čas na sklizeň kořenů.
Jednoho rána, kdy rosa třpytila se jako stříbrný prach a les tiše šuměl, babička vážně položila ruku na Milino rameno. „Dnes ti povím o Poslední bylině,“ zašeptala. „Její jméno je Plaménka stříbrná. Nejvzácnější bylina, jejíž květ léčí všechno zlo – tělesné i duševní.“
„A kde roste?“ zeptala se Mila s očima rozšířenýma zvědavostí.
„Na nejvyšším vrcholku Hořících hor. Cestu chrání oheň a stříbrné stíny. Odtamtud ji přinést zvládne jen ten, kdo má čisté srdce a mysl plnou odvahy.“
Mila se zamyslela. Vesnice poslední dobou trpěla tajemnou nemocí – lidé se budili unavení, s očima jako prázdné studny a špatnou pamětí. Babička léčila, jak mohla, ale nic nepomáhalo. Jestli byla Plaménka stříbrná poslední nadějí, musela ji přinést.
Ještě téhož dne, jak slunce zapadalo za vrcholky, napsala Mila babičce dopis na rozloučenou, zabalila si do uzlíku chléb, bylinkový čaj v lahvi a stříbrný přívěšek od matky, který nikdy nesundávala. Pak se vydala na cestu.
Les pod vrcholem Hořících hor byl jiný než ten, který znala. Stromy byly vyšší, stíny hlubší. Když třetí den dorazila k Prvnímu ohnivému kameni, začala si uvědomovat, proč se horám říká Hořící. Z každé trhliny v zemi šlehaly jemné plameny a vzduch praskal teplem. Přesto byla zvláštně klidná — jako by plameny zpívaly starou ukolébavku.
„Abych prošla dál, musím najít způsob, jak projít ohněm,“ přemýšlela nahlas.
Vtom se před ní objevil malý stvořenec z plamene. Vypadal jako vánek v plamínku svíčky: byl průsvitný, ale přesto měl oči, které vypadaly moudře.
„Jak se jmenuješ, děvče ohně?“ zeptal se hlasem, který praskal jako suché větvičky.
„Jsem Mila a hledám Plaménku stříbrnou. Prosím, propusť mě dál,“ sklonila se zdvořile.
Stvoření se chvíli rozhlíželo. „Projít můžeš jen tehdy, když pochopíš povahu ohně. Řekni: jaký oheň je nejsilnější?“
Mila chvíli přemýšlela. „Oheň v srdci. Ten, co osvětluje cesty, zahřívá v noci, ale nikdy nespálí.“
Bytost se usmála a oheň ustoupil. „Dobře jsi odpověděla, dívko s plamenem v očích. Můžeš jít.“
Cesta vedla dál skrze klikaté soutěsky a zrcadlová jezírka, v nichž se čas zdál zastavit. Třetí den, když už Mila začínala pociťovat únavu, narazila na jeskyni. Vstoupila dovnitř a na zemi uviděla klikatou stříbrnou čáru, která vedla do hloubi skály. Když ji sledovala, uslyšela najednou jemný šepot.
„Nejdřív musíš porozumět stříbru, než můžeš jít dál,“ ozval se hlas ze stínu.
Z temnoty vystoupil tvor ze stříbra – hladký jako vodní hladina s očima bez zorniček. „Co je pravou povahou stříbra?“ zeptal se.
Mila se zhluboka nadechla. „Stříbro odráží to, co je v nás. Ukazuje čistotu v hloubce, ale i vše, co skrýváme.“
Stříbrný tvor pokýval hlavou. Postoupil stranou a jeskyně se otevřela v nádherné komnatě, celou pokrytou vzácnými květy, které zářily jako hvězdy. Uprostřed, mezi kameny, rostla Plaménka stříbrná. Měla šedostříbrné okvětní lístky a uprostřed malý plamínek, který nehořel, ale tančil.
Mila se k ní přiblížila a zlehka ji odlomila. V tu chvíli ucítila, jak jí do ruky vstupuje mírné teplo a zimomřivá chvění – jako když člověk slyší píseň, kterou kdysi zapomněl, a najednou si na ni vzpomene.
Uložila květinu do měkké látky a vydala se na zpáteční cestu. Cesty už byly jiné – oheň jí neublížil, stříbrné stíny ji zdravily a vítr ji nesl vpřed.
Když se vrátila do vesnice, lidé ji poznávali jen pomalu – změnila se. V očích měla světlo, které tam dříve nebylo. Babička ji objala a pak všem rozdala čaj z Plaménky stříbrné. Po týdnu byli všichni zdraví.
Ale květina ještě zůstal jeden. Mila ho zasadila u jejich chaloupky, a každý rok, když se květ otevřel, přišli lidé zdaleka, aby alespoň jednou spatřili nádheru Plaménky. Říkali, že kdo se na ni podívá, dostane do srdce kapku světla a kapku odvahy.
A tak Plaménka stříbrná připomínala všem, že světlo v nitru je silnější než temnota venku – a že kdo jde cestou ohně i stínu se srdcem čistým, najde vždy cestu zpět domů.