Za devatero horami a devatero řekami stál v srdci tmavého lesa zámek, který kdysi zářil jako perla mezi smaragdy. Vládl mu spravedlivý a moudrý král Jaroslav, jenž byl milovaný svým lidem i přírodou, jež měla pro jeho laskavé srdce zvláštní slabost.

Král měl jediného syna, prince Alana, který byl stejně ušlechtilý jako jeho otec. Král vedl království spravedlivě, ale nad jeho domovem se začaly stahovat temné mraky. V jedné noci, kdy měsíc zmizel za černými oblaky a hvězdy spolykala tma, se do zámku vplížila stará čarodějka Severina. Byla to zlá čarodějka s očima studenýma jako led a srdcem tvrdým jako kámen. Král Jaroslav ji kdysi odmítl, když hledala moc nad královstvím, a ona na to nezapomněla.

Ta noc se Severina pomstila. Na celý zámek seslala kletbu. Všichni, kdo v něm žili, zkameněli. Zahrady zarostly trním, voda ve studnách ztratila svou sílu a ptáci přestali zpívat. Jen jediná komnata zůstala nedotčená — ta, v níž ležel malý princ Alan v kolébce. Jeho postýlku zahalila světelná záře, a na nebi se zableskla jediná hvězda, která nespadla jako ostatní. Tou hvězdou byla Safira — kouzelná hvězda přátelství a naděje.

Safira, prastarý strážce světla, uviděla Severininu zradu a schovala princovu duši do kapky rosy, jež ležela na její vlastním paprsku. Tak Alan přečkal klatbu. Jeho tělo zůstalo ukryto pod měkkým mechem hluboko v srdci lesa, kde čas neměl moc.

Uplynulo mnoho let, a na království lidé zapomněli. Les, jenž zámek obklopoval, zarostl a stal se neprostupným. Jen pohádky šeptaly o zakletém králi, čarodějce a ztraceném princi. Až jednoho dne přišla do vesnice pod horami dívka jménem Elia. Byla odvážná a měla oči zářící zvědavostí. Vyrůstala s příběhy o hvězdách a dávných králích, které jí vyprávěla její babička.

Když Elia dospěla, vydala se do světa. Jednoho večera, když seděla u ohně pod širým nebem, zablyskla se na nebi hvězda. Byla jasnější než ostatní a pohybovala se, jako by ji něco táhlo. Elia za ní vykročila a hvězda se vznášela nízko, přes temná údolí až nad hustým lesem, právě tam, kde kdysi stával zakletý zámek.

Bez zaváhání se Elia vydala lesem. Trní ji škrábalo do nohou, větve se jí pletly do vlasů, ale ona šla stále dál za svitem hvězdy. Nakonec nalezla mechový krček, v němž spal, jako by dřímal, mladý chlapec. Jeho tvář byla klidná, a přesto se zdálo, že jeho srdce bije.

Hvězda Safira se snesla těsně k němu a začala zpívat tichou píseň. Elia se přidala svým hlasem, který zněl jako vítr ve větvích. Kapka rosy se na chlapcově čele zaleskla, a princ Alan pomalu otevřel oči.

„Kdo jsi?“ zašeptal.

„Elia,“ odpověděla dívka. „Někdo, kdo naslouchal pohádkám a neuvěřil, že čas všechno smaže.“

Hvězda se zatřpytila a Alan si vzpomněl. Vzpomněl na otce, na zámek, na všechno, co se stalo.

„Musíme kletbu zlomit,“ řekl rozhodně. „Ale jak?“

„Ve vesnici na severu žije moudrá stařenka. Babička říkala, že zná příběhy z doby, kdy hvězdy byly ještě mlčícími světly. Ta bude vědět.“

A tak Elia s Alanem vyrazili na cestu. Putovali horami, překonali proudící řeky a čelili stínům, jež jim čarodějka posílala do cesty. Temná mlha je málem svedla z cesty, ale Safira je vedla. V jeskyni, kde se šeptalo o zapomenutých časech, je čekala postarší žena s očima jako sklo hlubokého jezera.

„Kletba může být zlomena jen tehdy,“ pravila, „když se naplní tři podmínky: spravedlivé srdce musí odpustit, odvaha musí překonat strach a světlo musí dosáhnout temnoty.“

Elia a Alan poslouchali s napětím. „A kde to najdeme?“ ptal se princ.

„V tobě, děvče,“ ukázala na Eliu. „Tvé srdce zná odpuštění.“

Pak pohlédla na Alana. „V tobě je odvaha a světlo vytvoříte spolu.“

Vyrazili tedy zpět k zakletému zámku. Cestou je Severina zahlédla ve svém magickém zrcadle. Zuřivostí rozprskla bouři a proměnila se v roje havranů, kteří k nim snesli svůj hněv. Elia vztáhla ruku a Safira se v jejím doteku rozzářila jako slunce. Havrani zmizeli, a zlé síly se rozplynuly.

U zámku dorazili za svítání. Hvozdy ztichly a šero se rozestoupilo. Alan vkročil do kamenných bran, kterým se šipky mechu vinuly podivně do spirál. U sochy svého otce poklekl. „Severino, odpouštím ti!“ zvolal do větru.

Zámek se otřásl a kameny začaly praskat. Elia napřáhla ruku a uchopila Safiru, která se změnila v třpytivé světlo. Pronesla slova starobylé písně, která jí zůstala v srdci. Ze země vytryskla záře a všecko zkamenělé ožilo.

Král Jaroslav otevřel oči. Zahrady opět kvitly, fontány spustily svou veselou píseň a ptáci zpívali s hvězdami. Severina se v dálce změnila v stín, jenž ztratil svou moc. Její srdce změklo a jako dech se rozplynulo v lesní mlze.

Alan stanul po otcově boku a lidé slavili jeho návrat. Elia se stala dívkou, jež zlomila osud i čas. Byla korunována ochránkyní hvězdy, a Safira ji navždy zůstala v dlani jako jiskra naděje.

Zdálo se, že dlouhá noc skončila. Ať už stála jakákoli bouře za obzorem, slunce v srdci lidí zářilo dál. A když děti za nocí pohlédly k nebi, věděly, že každá hvězda má svůj příběh — stejně jako ten o zakletém princi, statečné dívce a kouzelné hvězdě Safiře.