Za sedmero horami, hluboko v zelenavém království jménem Lirindal, vládl moudrý a laskavý král jménem Arvendor. Jeho říše byla známá svou krásou, zpívajícími potůčky, rozkvetlými loukami a lesy, kde se podle pověstí ukrývala kouzelná stvoření. Lidé žili v míru, zvířata běhala volně a stromy se skláněly před větrem jako tanečnice při slavnosti.
Král Arvendor měl jediného syna – prince Eliana. Byl to mladík s laskavým srdcem a očima barvy jarní oblohy. Miloval přírodu, knihy o kouzlech a dobrodružství. Jeho nejoblíbenější místo byla stará kamenná věžička na kopci za palácem. Věžička byla postavena před mnoha lety a dávno ztratila svůj význam, ale Elian si z ní udělal útočiště, kde četl, pozoroval hvězdy a snil o dalekých krajích.
Jednoho večera, kdy se měsíční světlo lesklo na listech jako stříbrný prach a cvrčci zpívali svou píseň, seděl Elian ve věžičce a četl starou knihu o vílácích – kouzelných bytostech, které prý ovládají sílu přírody a dokáží se ztratit v kapce rosy. V knize se psalo o ztraceném vílákovi jménem Lioren, který kdysi chránil lesy Lirindalu, než zmizel beze stopy.
„Jaké by to bylo, potkat víláka,“ povzdechl si princ. Vtom se zvedl vítr, stránky knihy se rozevřely a z dálky se ozval tichý, téměř neslyšitelný zpěv. Elian se postavil a vyhlédl z okénka. Pod kopcem, u hranice lesa, se mihotalo světélko. Vypadalo jako plamínek svíčky, který tančí mezi stromy.
Přemožen zvědavostí, sejmul plášť, popadl lucernu a vydal se dolů. Když dorazil na místo, světélko zmizelo. Na zemi však ležel malý stříbrný lístek, jaký Elian ještě nikdy neviděl. Když se ho dotkl, kolem něj se zvedla jemná mlha a z ní se zhmotnila postava – drobný mužík s křídly z tenkých stříbrných vláken, které se třpytily jako ranní jinovatka.
„Nelekni se, princi Eliane,“ promluvil vílák melodickým hlasem. „Jsem Lioren, strážce lesa. Dlouho jsem spal, ukrytý před temnotou, která se začala probouzet.“
„Temnotou?“ zopakoval Elian s obavami.
Lioren přikývl. „Kdysi dávno jsem s pomocí královského rodu chránil tuto zem před černokněžníkem jménem Morgral. Byl poražen, ale jeho kouzla přežila. Nyní se probouzí a shromažďuje síly. Věžička, kterou navštěvuješ, skrývá víc, než si myslíš. Je to strážní bod, starobylá věž, která drží pečeť nad portálem do Stínu.“
Elianovi se rozšířily oči. „A co mám udělat?“
„Musíš se vydat na cestu. Najít tři klíče, které odemknou vědění dávných strážců. S jejich pomocí se dá znovu posílit pečeť a zabránit Morgralovi v návratu.“
Princ přikývl. Věděl, že nemůže odmítnout. Ráno se rozloučil s otcem králem, který mu dal požehnání a meč po pradědovi. S Liorenem po boku se vydal na dobrodružství.
První klíč měl být ukrytý v Jiskřivých jezerech, kde sídlily vodní víly. Cesta vedla přes houštiny a skalnaté průsmyky. V jednom lese potkali stromového obra jménem Brum, který nejprve nechtěl nikoho pustit dál. Až když Elian vyluštil hádanku starou jako svět sám, Brum ustoupil a dovolil jim projít.
U Jiskřivých jezer je přivítaly vodní víly zpěvem. Jedna z nich, jménem Serela, jim ukázala místo, kde se klíč ukrývá – ve skále pod vodou. Elian musel skočit do jezera, kde ho však číhala vodní příšera. S pomocí Liorenova kouzla a statečnosti se mu podařilo příšeru obelstít a klíč získat.
Druhý klíč byl ukryt v Jeskyni větru, kde se vítr mění v hlas a šeptá pravdu i lež. Cesta vedla přes poušť, kde jim došel voda. Vílák Lioren však uměl vyvolat ranní rosu, kterou zachytávali do listů. V jeskyni musel Elian projít zkouškou – tři hlasy mu šeptaly různé příběhy o jeho osudu. Jen jeden byl pravdivý. Když Elian zvolil hlas srdce, jeskyně se otevřela a druhý klíč mu padl do rukou.
Třetí klíč byl nejhůře dostupný. Ukrytý ve skalním chrámu, který se zjevuje jen za úplňku. Cestou je napadli stínoví vlci, kteří byli Morgralovými služebníky. Elian bojoval statečně a Lioren použil svá křídla jako štít. Nakonec se dostali do chrámu, kde bylo třeba seskládat mozaiku starého symbolu království. Když poslední dílek zapadl, klíč vyletěl z podlahy jako paprsek světla.
S třemi klíči se Elian a Lioren vrátili do věžičky. Tam, v nejvyšší místnosti, se objevil starý oltář s kruhovým zámkem. Elian vložil klíče do otvorů, a když otočil posledním, věžička se rozzářila a z její špičky vytryskla záře, která se rozlila po celém království jako vlna světla.
V tu chvíli se Morgral pokusil proniknout do světa, ale pečeť byla obnovena a jeho stín byl zahnaný zpět do nicoty. Obloha se vyjasnila, ptáci zpívali a stromy se radostně kývaly.
Lioren se usmál. „Udělals víc, než jsem čekal. Jsi pravý ochránce Lirindalu.“
Elian se vrátil jako hrdina. Král Arvendor ho přivítal s otevřenou náručí. Lidé slavili sedm dní a nocí. A věžička? Ta se stala místem, kam přicházeli děti i dospělí, poslouchat příběhy o vílácích, klíčích a princi, který zachránil království.
A Lioren? Ten zůstal v Lirindalu, skrytý v kapkách rosy a šumění listí, připraven znovu pomoci, až bude potřeba.